Tak ke mě zase jednou přišla zhůry metoda, kterou vám, mé milé čtenářky, hned „běžím“ předat. Bude se vám totiž moooc hodit v nadcházejícím čase vánočních návštěv. Je to zázrak, díky kterému se můžete vymanit ze spárů energetických upírů. A to JEN VE DVOU JEDNODUCHÝCH KROCÍCH, které vám za chvilinku prozradím. Pojďme se ale nejdříve podívat na to, kdo to ten energetický upír vlastně je.

Úplně jednoduše řečeno, je to člověk, který se živí energií druhých. Není zlý, dělá to nevědomě. Valstně většina z nás takhle funguje. Jsme prostě zvyklí mezi sebou „bojovat“ o energii. Budu dál psát tak, že upíři jsou ti druzí :), bude to tak srozumitelnější, ale dělá nebo dělávala to většina z nás.

Jak se taková „upířina“ provozuje

Upíři se snaží získat si naší pozornost, nejlépe zavést hovor a pak už to frčí. Vzpomenete si, kdy jste se naposled nechaly „vycucat“ při nějaké „žhavé“ debatě?

Energetičtí upíři mají největší vliv na své nejbližší. Babička, teta, partner, je to jedno. Když použijete jednoduchou metodu, kterou už za chvilku popíšu, můžete projít následujícími stupni uvědomění a osvobození:

1. stupeň – co si o mně upír myslí

   Například babička upírka mimoděk prohlásí, že „ti vegani jsou nějací šílenci“. A vnučka, nemusí být ani veganka, už je lapena a vysvětluje a vysvětluje. Babička vlastně jen kroutí hlavou a občasnou poznámkou jen přilévá olej do ohně. Dokud vnučce nedojde, že tohle babičce stejně nikdy nevysvětlí a nedokáže podobné poznámky přecházet bez povšimnutí, bude se vždy po návštěvě cítit vyčerpaná a prázdná.

2. stupeň – co si upír myslí o mých dětech

   Jakmile si uvědomíte, že není důležité, co si o vás upír myslí a přestanete se „chytat“ na návnadu, přijde další, vyšší zkouška. Jako příklad uvedu stejnou babičku, která nyní prohlásí před svou dcerou větu typu: „Co jste se na těch dětech napáchali.“, nebo: „Vždyť oni potřebujebují úplně něco jiného, než jim dáváte.“
   Jakmile začnete vysvětlovat, jste v háji :).

3. stupeň – upír vzbuzuje pocit viny

   Když už se vymaníte ze spárů neustálého hodnocení sebe, svých dětí, dokonce i spousty jiných lidí ve vašem okolí, přijde nejtěžší kalibr. To jsou věty typu: „Na mě už nezáleží.“, „Jsem na všechno sama.“, „Já pro vás udělám všechno a ty takhle.“ apod. Tento stupeň nás často nutí dělat věci, které samy nechceme. Prostě jedeme na tu návštěvu, protože „se to má“. Telefonujeme 3x týdně, i když se po každém rozhovoru cítíme „nějak blbě“, odstavíme kojené dítě, protože partner chce více pozornosti…

4. stupeň – upír je nemocný

   A to je poslední stupeň. Jakmile přestaneme „skákat“ na upírovu návnadu, nasadí poslední možnou zbraň, nemoc. Samozřejmě, ve všech předchozích stupních může upír procitnout a uvědomit si, že svým chováním škodí hlavně sobě, když se ale neprobere, přijde nemoc. My máme pocit, že naše pozornost upírovi pomáhá, ale není to tak. Dokud se necháváme vysávat, dokud nedáme jasně najevo, že takhle prostě ne, upír nemá šanci si to uvědomit. Nemá šanci se uzdravit. Nemoc je jeho prostředkem získání pozornosti, proč by se jí zbavoval? Je to jeho poklad přeci.

Tyto čtyři stupně se v různých obmněnách opakují téměř vždy. Cítím jako velice důležité tady ještě jednou zdůraznit, že upíři jsou velice zranění, jejich úroveň vědomí ještě nedosáhla dost „vysoko“. Neuvědomují si svou hodnotu a nechápou, že jsou propojení se Zdrojem, že nepotřebují NIC ke svému dokonalému štěstí.

Jakmile si začnou vážit sami sebe, uzdravovat „svou minulost“, přestanou bojovat. Najednou k nim půjdete na návštěvu rádi. Zmizí nenápadné „rejpací“ poznámky, z rozhovorů plných argumentů a beznaděje se stanou vřelé a otevřené konverzace.

Samozřejmě výše uvedený popis je spíše ilustrační, těch způsobů vysávání je mnoho, nejen v rodině, ale třeba na pracovišti nebo mezi kámoškama.

Jak poznáte, že jste vysávány a jak s tím pracovat?

Poznáte to jednoduše. Když s danou osobou pořád v představách mluvíte, v noci nemůžete spát. Často myslíte na to, co řekla a neustále v duchu argumentujete. A to nemusí být jen v noci, ale kdykoli.
V autě, na nákupu, při práci, v sauně….

Prostě když to nedokážete dostat z hlavy a pořád se té osobě snažíte všechno vysvětlit, ospravedlnit se, nebo třeba nadáváte. Vždycky vás napadnou i skvělé argumenty a při příštím setkání je použijete, ale upírek si jede pořád svou a jste v tom zas, nanovo.

Jak se tedy zbavit takového, velice nezdravého, vnitřního monologu? Jak posunout sebe a uzdravit vztah mezi vámi a upírem?

A to už se dostáváme k zázračnému řešení. Chci jen podotknout, že vycházím z vlastního poznání, ze své zkušenosti. Rozhodně netvrdím, že je to univerzální pravda a přesný návod. Předkládám zde jen názorný příklad, díky kterému můžu čistě a jasně vysvětlit metodu, kterou jsem nazvala:

Konec upírů v Čechách :)

Pokud si uvědomím, že jsem „chycená upírem“, se kterým v duchu neustále hovořím, udělám
PRVNÍ KROK:

1. Zapálím si svíčku a sednu si do „meditace“. Naladím se na sebe, na svůj dech, dýchám zhluboka. Nadechuji lásku a s výdechem uvolňuji svoje tělo. Takto provedu cca. 10 nádechů a výdechů, v průběhu zavřu oči.
2. Představím si osobu, na kterou pořád myslím, svého upíra. Představím si nádhernou zářící podstatu té osoby, její vyšší Já. Zároveň vidím, že má v sobě takovou chobotničku se spoustou dlouhých chapadel zakončených háčky
3. Uvědomím si, že mám uprostřed své hrudi jakousi mořskou houbu, ve které je zaháknuta spousta těch chapadel. Procítím si, že to jsou kanály, které mě pořád nutí na danou osobu myslet, to je to, co mě vysává.
4. Postupně, s láskou a péčí chapadla odháčkuju. Není v tom nic zlého vůči druhé osobě, jen si uvědomuji, co je a co není moje. Osvobozuji se.
5. Pozoruji, jak se vzdaluji od chobotnice, užívám si volnosti, lítám si v nádherném prostoru, dělám, co mi přijde, co potřebuji. Vnímám své pocity
6. Poděkuji všem a všemu, i sobě. Pomalu se vracím zpět ke svému dechu, ke své zapálené svíčce, sama k sobě.

Tak, to bychom měli. Tahle očista zaručeně zabere. Funguje perfektně. Do té doby, než se znovu setkáte s upírem :). Ale nezoufejte, povím vám i jak na to, aby vás už znovu nedostal. DRUHÝ KROK je úplně jednoduchý:

1. Při dalším setkání jsem ve střehu, ale v klidu. Snažím se být každou svou buňkou v přítomnosti. Vnímám nádherné, čisté a zářící nitro svého upíra. Trochu jsem se na něj naladila už před návštěvou. Vnímám také upírovu chobotnici a mořskou houbu. Tu houbu, kterou jsem v meditaci vnímala ve své hrudi. Teď ji (v představě) položím na nějaké příhodné místo. Nejlépe na stůl, u kterého sedíme nebo někam doprostřed místnosti, kam to cítím.
2. Pak jen pozoruji. Poslouchám, rozhoduji se na co budu reagovat a jak. Vnímám háčky na konci chapadel, které ke mně občas zamíří, ale já je nenechávám zaháknout do sebe. Proletí kolem mě a pak se zaháknou do té houby ležící na stole. Tuhle mořskou houbu tam potom nechám. Upír si ji odnese (nebo zůstane u něj doma), je vlastně jeho.

Láskyplné vztahy

Rozumíte mi? Ty chapadla s háčky jsou věty, způsoby chování a témata, kterými vás upír vždycky dostával. Díky téhle „mentální práci“ je dokonale odhalíte. Přesně víte, co na vás působí, vnímáte to chapadlo, jak na vás letí, vrací se zpět a zachytává se do houby, která byla dřív ve vás.

Zní to drsně, ale je to velice láskyplný způsob, jak se můžete osvobodit od myšlenek, které vám ubližují. Zároveň takto dáváte upírovi možnost začít se sebou něco dělat. Jakmile mu zmizí zdroj z venčí, je už jen na něm, zda si najde jiný nebo začne hledat ten svůj, ve svém nitru. Ale vaše motivace by rozhodně neměla být uzdravit upíra, potřebujete uzdravit sebe, to je nejdůležitější.

Mé představy jako chobotničky nebo houba jsou tu jen ilustračně. Možná vám budou vyhovovat, možná vám přijdou úplně jiné obrazy. Ale princip zůstává stejný.

A POZOR, jde to i naopak. Pokud se teď z hrůůůzou držíte za hlavu a zkoumáte své upíří špičáky, není nic jednoduššího než si uvědomit svou nádhernou zářící a věčnou podstatu. Prozkoumejte, kde všude je potřeba odháčkovat chapadýlka své chobotničky a poté se s touto mořskou potvůrkou náležitě rozloučte.

Budu moc ráda, když mi napíšete do komentářů své názory a zkušenosti s upíry. A kdybyste potřebovala podpořit v podobné situaci, najít prostor svého klidu a pohody, moc doporučuji meditace Sebelásky, které pomohou vše zvládnout v klidu a navíc na ně mám teď před svátky jako speciální dárek 75% slevu – najdete je tady>>

„Je sucho.“ O vodu se povedou války.“ „Katastrofy!“ Konec lidstva?“ Z doby, kdy jsem ještě sledovala televizní zprávy a četla noviny, si pamatuji ten šílený pocit strachu a beznaděje, a hlavně jakési bezmoci, která z toho všeho plyne.

Nekonečné debaty o tom, jak je všechno špatně a my, jako lidstvo míříme k nezadržitelnému konci. Nejde jen o vodu samozřejmě, také včel je málo, globální oteplování, uprchlíci……. Vždycky se něco najde a všechno dohromady je neúnosné.

Naštěstí jsem před více než dvěma lety přestala věnovat sebemenší pozornost veřejným médiím. Přestala jsem poslouchat neustálé řeči, proč něco nejde, a utápět se v beznaději. Začala jsem si tvořit vlastní svět a najednou vím, jak to JDE.

Věděla jsem to vždycky, jen mi všichni říkali, že to je naivní, nesmyslné a směšné. Potřebovala jsem se probudit do své síly, aby mi došlo, že je úplně jedno, co si myslí mé okolí. Zjistila jsem, že tam venku je veliká spousta lidí, kteří se probouzejí, snaží se žít vědomě a tvoří svůj pozitivní svět.

A právě pro vás, milí lidé, píšu tento text.

Někdy je to moc těžké. Obviňují nás z naivity a hází argumenty, ze kterých by se zhroutil i klášter plný vyzenovaných mnichů. Je velice úlevné prostě přestat diskutovat s takovými lidmi. Vnitřně nás to vysává a ještě „krmíme“ energií ten všeobecný negativní postoj. Když tedy zvládneme přestat, jsme zas o kus dál.

Druhá věc ovšem je, když sami dostaneme strach. Jako skvělý příklad mi přišlo téma

Nedostatek vody

Sama jsem měla obrovský strach z nedostatku vody. Díky tomu, že jsem svou pozornost obrátila od zpráv vyvolávajících jen strach a bezmoc, jsem se ale dostala k úžasné informaci, která se mnou zarezonovala na velice hluboké úrovni.

Tuhle nádhernou a jednoduchou pravdu, která vás osvobodí od strachu, vám prozradím na konci tohoto článku. Nejdřív ale budu ještě chvíli radit a chytračit a taky se trochu vytahovat. Proto jsem se totiž narodila :).

Lidé jednají buď ze strachu a nebo z lásky. Když ve mně něco vyvolává strach, vždycky vím, že to pro mě není dobré. Už od toho ale neutíkám, pozoruji ten strach a medituji nad ním. Vždycky přijde úleva a mně dojde, že Vesmír je každou vteřinou v pořádku. Dokud ale ten strach nezpracuji, nekonám.

Prostě si dávám bacha, abych nejednala ze strachu.

Jsme totiž Tvůrci svého života. Čím víc milovaných lidí se probudí k tomuto vědomí, tím líp. Naše myšlenky, se zhmotňují. Co to znamená? To je jednoduché: Tam, kde jsem teď, jsem jen a jen díky sobě. Stvořila jsem to svými myšlenkami a pocity. Není to žádná šťastná náhoda, změnila jsem prostě své myšlení a přitáhla si do života, co opravdu chci.

Dnes už je to „brnkačka“, ale v minulosti jsem si musela přiznat, že nejsem žádnou obětí nepříznivých okolností nebo zlých lidí. Tyhle „srágory“ jsem si prostě přitáhla do života sama. Nebylo vůbec jednoduché přijmout za to zodpovědnost, ale bylo to to nejlepší, co jsem mohla udělat.

I kvantoví fyzici už to vědí. Elementární částice se při pokusech chovají vždycky jen tak, jak vědci předpokládají. Chápete?

Ty nejmenší částečky hmoty, jejichž pohyb je pozorován, jsou ve svém chování naprosto závislé na tom, co si myslí pozorovatel.

Říká se tomu zákon přitažlivosti. Vesmír nám prostě nadělí to, na co myslíme, jak se cítíme. On nerozlišuje, jestli je to pozitivní nebo negativní. A Vesmír je štědrý, to v hloubi duše víte…

Jak tohle sakra souvisí s dostatkem nebo nedostatkem vody?

Všichni kolem mě mluví o tom, že je sucho, jak je málo vody a že se blíží katastrofa a násilí, které to způsobí. Dokonce pršelo asi čtvrtý den v kuse a lidé pořád mluvili o suchu. Co udělá vesmír? Co udělají elementární částice, které jsou základem veškeré hmoty na této planetě? Udělají to, co očekáváte.

Takže to pojďme konečně otočit. Koukněme se, co může každý z nás udělat pro to, abychom se tu na milované planetě Zemi mohli dál učit, radovat a vyvíjet. Stačí úplně maličko! 5 minut denně.

Vezměme si příklad z indiánů. Když je sucho, nemodlí se za déšť, to ne. Prostě si představují, že už prší. Jak kapky dopadají na jejich tělo, jak ševelí v listí stromů, jak se bosé nohy boří v rozbahněné půdě jejich vesnice. Radují se z deště.

Tyto pozitivní myšlenky a představy je potřeba podpořit dobrými pocity. Radostí, vděčností, láskou…

Proto je dobré se do toho pořádně ponořit. A věřte nebo ne, je to neuvěřitelně příjemná a povznášející činnost. Za chvíli už vám 5 minut ani nebude stačit. Když se to naučíte v klidu, pak můžete toto Tvoření praktikovat i v autobuse nebo na procházce. A vlastně to můžete praktikovat úplně hned, kdykoli a kdekoli.

Co také skvěle funguje,

je komunikace s vodou. Prostě jí projevte vděčnost a lásku. Když pijete, když plavete, když myjete nádobí. Ať už poděkujete vodě ve sklenici nebo v moři, VŽDYCKY to vnímá veškerá voda na Zemi.

Vypadá to jako taková pitominka, ale tahle „pitominka“ vám přinese další a další nápady a vhledy. Za nějaký čas odhalíte vlastní jedinečný způsob, jak se na uzdravení světa podílet. Napojíte se na intuici, a ta vás povede.

Třeba vymyslíte alternativní zdroj energie nebo vyčistíte studánku, zasadíte strom, dostanete do supermarketů látkové pytlíky místo mikrotenových nebo „jen“ posunete pár dalších lidí od strachu k Tvoření. A to stojí za to!

Až příště uslyšíte, že nás čeká válka o vodu, uvědomíte si, že to není vaše pravda. Kdykoli se stane nějaká katastrofa, lidé se naopak semknou. Najednou musíme žít tady a teď, začneme si pomáhat, podporovat se, vážit si jeden druhého. Zároveň je tu jeden opomíjený fakt, který vám o vodě teď konečně prozradím:

Vody nemůže být nedostatek

Je to nesmysl. Vody je na planetě Zemi pořád stejné množství. Nemá kam zmizet ani jak zvýšit nebo snížit svůj objem. Se znečištěním si poradí buď sama voda anebo jí k tomu pomůžeme my, lidé. Možná jí bude méně tam, kde jí bylo více a naopak, ale já věřím, že s tím si poradíme.

Takže, jednejte vždy na základě lásky a ne strachu.

Komunikujte s vodou, projevujte jí vděčnost a lásku.

Představujte si dostatek vody. S těmi představami jděte až tam, kam vás napadne.

Vizualizujte si třeba děti svých dětí, jak si hrají v krásné přírodě. Jak všichni jezdí na kole a kdo potřebuje, má elektromobil.  Má kamarádka si už pro sebe vizualizuje elektro trabanta s kytičkama, tak to je myslím pěkná inspirace: Silnice plné pomalovaných Trabantů, Varburgů a EmBéček :).

Buďte zdrávi a vězte: Vody JE vždycky dostatek.

Letos v srpnu jsem šla Svatojakubskou cestu. Sama, s dvouletou dcerkou Sofií v šátku na zádech a bosa. Ušly jsme asi 260 km za 23 dní. Kráčely jsme klidným, pomalým tempem z portugalského Porta do španělského Santiaga de Compostela. Hodně jsem u toho křičela. Bolestí, radostí, vztekem…

Dnes se s tebou chci podělit o tom křiku ze vzteku. Nečekala jsem, že zrovna ten bude největším darem, který mi tato nádherná Cesta dala.

Špatné svědomí

Nebudu nic skrývat, křičela jsem skoro každý den Cesty. Někdy proto, že jsem musela Sofinku několikrát sundavat, a znovu navazovat do šátku na záda. Někdy proto, že dělala něco, co jsem nebyla schopná unést (třeba roztahala věci sbalené na zítra), někdy prostě futr kňourala…. Znáte to, nic výjimečného, v podstatě to nebylo horší než doma, ale já křičela mnohem víc. Byla jsem na to sama a byla jsem unavenější než doma. Alespoň jsem si to myslela. Ten důvod byl ale úplně, úúúplně jiný.

Byly jsme totiž samy, nejčastěji úplně samy, někde v přírodě. Pořádně jsem si zařvala, pustila to ven a byl klid. Za chvíli už jsme zase kráčely, trhaly ostružiny, zpívaly, prostě byly tady a teď. Sofinka mé projevy vzteku, můj řev, většinou brala úplně v pohodě. Nikdy jsem jí totiž nepovažovala za příčinu, neobvińovala jí, ani nijak nehanila. Vždycky jsem jí ujistila, že to není její chyba, že si něco řeším já a většinou jsem jí poděkovala, že mě učí.

Přesto jsem vždycky měla špatné svědomí. Pocit – zase jsem to nezvládla – se po takovém „výbuchu“ vždycky dostavil. A to je ONO! My si ani nedovolíme ty emoce cítit, natož projevit. Když nás potom překvapí, bereme to jako obrovské selhání. Není to selhání. Pustit emoce „ze řetězu“ je naopak výhra. I přes pocit viny mi na Svatojakubské cestě zmizel exém z rukou, vyřvala jsem ho. Ale to vím dnes, tehdy jsem to ještě netušila. Protože teprve po návratu domů začala ta největší „škola“.

Bestie

Zrovna to vyšlo tak, že když jsme se vrátily, Alex („můj“ partner) odjel hned druhý den na týdenní Spiritual camp. Užili jsme si tedy krásný společný půlden a pak zase samy dvě. Ten týden byl zvláštní. Nepotřebovala jsem křičet, byla jsem tak nějak oddaná a zamilovaná do všeho a všech. Užívala jsem si přítomnost a plakala radostí kvůli každé maličkosti.

Tento požehnaný stav bytí v Přítomnosti si teď užívám zas, ale nedošla bych sem, kdybych nepoznala Bestii v sobě. Možná to zní drsně, Bestie, ale já jsem do ní zamilovaná. Moc mi pomohla a pomáhá dál. Jen bylo moc důležité nechat jí projevit. A já to dokázala! JO! A jak? No, byla to divočina :).

Když se Alex vrátil ze svého Spiritual campu, chvíli vše bylo nádherné. Lítali jsme si na vysokých vibracích, sdíleli nadšení, lásku, poznání….. Časem nadšení opadlo a my se teprve začali pořádně učit.

Vrátil se mi exém. Proč? Sakra, vždyť už byl pryč. Jaký rozpor v sobě mám? Co jinak cítím a jinak žiju? Ptala jsem se neustále dokola. Dřív jsem na to nemohla vůbec přijít (u sebe je to vždycky nejtěžší), ale teď jsem měla indícii, jasné vodítko. Na Cestě exém odešel a doma ho mám. Začala jsem si připouštět, že to souvisí s Alexem.

Přijetí

I když toho o emocích vím hodně a spoustu z nich se dávno nebojím projevit (díky tomu je také projevovat už většinou nepotřebuju), ječící Bestii jsem ještě zpracovanou opravdu neměla. Dovolila jsem jí vystrčit růžky na Cestě, kde jsem byla sama, ale doma? Před Alexem? To né.

Jakmile se před ním Bestijka jen trochu projevila, hned jsem se cítila nepřijatá, prašivá a odporná. To přece není ta duchovní vyrovnaná žena, o kterou se tady snažim. A pak měl Alex seminář. Byla jsem pár dní zase se Sofinkou sama. Na konci třetího dne Bestie ukázala, co umí. Po kuchyni lítaly talíře s moukou, strouhankou i vajíčkem, následovány patizonem. To vše doplňováno hysterickým řevem.

To už bylo i na malou Sofinku moc a začala plakat. Uklidnila jsem se a zase tu malou lásku ujistila, že se jí to netýká. Moc jsem jí poděkovala, že mě takhle učí, i když jsem v tu chvíli nevěděla co. Do toho zatelefonoval Alex, jaká „náhoda“. Já uplakaná, dítě uplakané a v kuchyni jako po výbuchu.

Ten moment byl snad nejdůležitější ze všech. Zavolal přesně ve chvíli, kdy jem byla v takovém tom zvláštním klidu „po bouři“. Řekla jsem svému milovanému partnerovi co se stalo a on nebyl vyděšen (jak tomu bylo párkrát dřív). Když pak přišel domů, objal mě a řekl, že mě miluje ještě víc.

Tenhle výrazný patizónový zážitek mi ukázal jednu podstatnou věc. Sofinka začala plakat a já se kvůlí ní uklidnila, ale cítila jsem, že ta Bestie potřebuje řádit mnohem víc. Potřebovala jsem ještě řvát a kopat, rozbíjet věci, prostě běsnit až do úplné únavy. A co bylo nejdůležitější, přijala jsem, že to tak je!

Nová kámoška

Hned druhý den jsem byla odměněna. Královsky odměněna. Byli jsme všichni tři v lese a s Alexem jsme prováděli dechové cvičení. Nádherný prostor, nádherný prožitek, kdyby Sofie pořád nekňourala. Většinou jsem s takovou situací úplně v pohodě, ale tentokrát mě to nějak štvalo. Cítila jsem, jak se mě zmocňuje Bestie a vědomě jsem ten proces pozorovala. Potřebovala se prostě ještě „vyřádit“. A tak jsem jí nechala – ve své představě.

Stála jsem na místě, oči zavřené a ona běsnila kolem. Ječela, řvala, válela se po zemi, narážela do stromů, které by nejradši vyrvávala i skořeny a mlátila s nimi kolem sebe. Prostě šílela, nádherně šílela. A já jí s láskou pozorovala. Když se vyřádila, zjistila, že jí pozoruju. Otočila se ke mě, koukaly jsme na sebe a já plakala vděčností a láskou. To bláznivé rozcuchané stvoření na mě nechápavě koukalo. Pak se jen ušklíbla a zmizela.

Za nějakou chvíli potom jsme pokračovali v procházce a když jsem dávala Sofinku „na koně“, kopla mě do nosu. Au! Postavila jsem ji na zem, a s řevem kousek popošla. Prostě jsem to vykřičela, před Alexem! Paráda. A on s tím byl v pohodě, nemusel to prodýchávat. Přijala jsem se, i s Bestií.

A proč jí říkám Bestie? Protože od té chvíle jí pozoruji. Ona není jen šílená křikna. Ona taky všechno hodnotí, kritizuje ostatní, často hnusně nadává. Nechce mě nechat milovat a být milována. Nechce mě nechat jen tak být a nic neřešit. Teď už jí ale vnímám, je to kámoška. S láskou jí pozoruju, nechám jí vypovídat, poslechnu si, co si myslí (někdy je to teda zážitek, ona je totiž pořád „nasraná“) :).

Nejzajímavější na tom je, že čím víc jí dávám pozornosti, tím míň ona potřebuje běsnit. Už jen tak škytne nebo mávne rukou a je to. Taky už ani tolik nenadává, ale když chce, tak jí dám prostor, to je důležité. Nezaháním jí, to jí totiž dává největší moc…

3 černá pírka

Tenhle článek mi dal pěkně zabrat. Psala jsem ho asi na třikrát. Pořád to nějak nešlo, zamotávala jsem se do obecností.

Veliká snaha a touha pomáhat nestačí, musíš se otevřít Terezo!

Zavolal nakonec můj vnitřní hlas a bylo to. Tak jsem to pěkně pustila všechno ven. Chyběl mi jen závěr. Vyrazila jsem se Sofinkou do lesa a co se nestalo? Čekala tam na mě 3 černá pírka. Ležela tam už pár dní, koukala jsem po nich, ale teprve dnes mě napadlo je sebrat. Teprve dnes jsem si je zasloužila. Jsou černá, to znamená, že jsem přijala svou temnou stránku, svůj stín. Za to jsem získala svobodu létajících ptáků a jejich úžasný nadhled. Ach, jak moc jsem vděčná…

Možná taky toužíš dělat bláznivé věci, jako sbírat peří nebo tančit v lese na zvuky světa nebo třeba….. :) Možná ti to tvá Bestie zatím nechce dovolit. Tak jí pojď poznat, pojď se s ní skamarádit, pojď najít svou sílu a získat svobodu. Pojď na seminář Probuzení vědomé ženy, který se koná 1. a 2. prosince v Praze (nocleh zajištěn). Těším se na tebe.

Všechny informace o semináři najdeš, když klikneš zde >>

A kdyby ses o křiku chtěla dozvědět něco málo víc, pusť si video. Nahlížím v něm na křik ještě z dalších úhlů pohledu, které by tě mohly zajímat. Jsou velice prospěšné, tak jsem to sem pro tebe nasdílela taky.

Seminář Probuzení vědomé ženy >>

Když nelpíme na svých názorech a do hloubky zkoumáme naše „vrytá přesvědčení“ a strachy, rosteme. Hranice a omezení v našich hlavách se postupně rozpouští a nám je čím dál líp. Dětské pískovište je jednou ze skvělých příležitostí k takovému růstu.

Prozradím vám jednoduchou a velice účinnou techniku, díky které se pro vás z pískoviště stane spíš zábavní klášter v Himálajích :).

Nejprve se „koukněme“ na 3 „vrytá přesvědčení“ a strachy, které jsme si jako rodiče přinesli z vlastního dětství. Z těchto přesvědčení vyplývají 3 omezení pro naše děti, která bohužel spíš brání jejich přirozenému vývoji. Číst následující řádky pro vás může být těžké, dokonce to můžete brát jako osobní útok. Možná začnete mít silné nutkání bránit se a být naštvaná. Nic z toho ale není myšleno osobně.

Chci naopak poukázat na způsoby, jak můžeme svým dětem pomoct, aby jejich životy byly ještě šťastnější, jak podpořit jejich vlastní osobnost, a jak s nimi začít sdílet ještě více lásky. Ta hlavní práce je na nás. Ano, někdy je těžká, ale když se do ní pořádně „obujeme“, začne být neuvěřitelně krásná. Je to opravdu na nás, abychom odbourali některá svá stará přesvědčení a programy, které nám předali (ač v dobré víře) naši rodiče.

Možná se vám následující řádky budou těžko číst, ale o to víc budete odměněna, pokud se nad nimi zamyslíte a uvědomíte si do hloubky, jak to cítíte vy.

Jaká jsou tedy „vrytá přesvědčení“ a strachy, které můžete potkat na pískovišti?

1. Strach o zdraví

Jsme často přesvědčení o tom, že naše děti jsou nesmírně křehké a zranitelné bytosti, náchylné k mnoha nemocem. Ve jménu tohoto strachu kontrolujeme, jak rychle můžou běhat, jak moc špinavý je trávník, kde se tak skvěle válely sudy, jak vysoko můžou lézt. Často je nenecháme udělat krok samotné.

Toto chování má ovšem opačný účinek. Děti se opravdu náchylnými a křehkými stanou. Neumějí správně padat, jejich imunitní systém je oslabený, a ztrácí vrozenou zodpovědnost sami za sebe. Místo toho, aby vylezli jen tam, kam si sami troufnou, vše si „osahaly“, spoléhají na rodiče a na to, že je vždycky chytí.

2. Slušné vychování

Potom tu máme další druh. Rodiče se podvědomě snaží přesvědčit své okolí, že jsou slušně vychovaní. A zde na řadu přichází kontrola nad tím, jak nahlas se děti smějou a výskají, nebo kdy a komu by měly půjčit své hračky nebo houpačku, na které zrovna lítají do nebe…

Toto podvědomé nutkání nás nutí jednat za své děti, omezovat a kontrolovat jejich chování. Nedovolíme jim rozhodovat o svých věcech a hlavně, „stydíme“ se za jejich reakce. Hodný chlapeček přeci své hračky půjčuje, neřve, nevzteká se. Zažila jsem i větu: „Hodná holčička si přeci sukýnku nezvedá“.

Zbytečná slušnost je jednou z hlavních příčin toho, že se stydíme za své emoce, skrýváme je. Nepřemýšlíme sami za sebe, neřídíme se svými pocity a děláme prostě „co se má“. Kam to vede?
Skoro třetina populace užívá psychofarmaka, to není ta cesta, kterou chceme poslat své děti. Nebo?

3. Povaha

V rámci ochrany citů svých dětí někdy rodiče kontrolují i jejich povahu. Často to vidíme u dětí, které jsou tiché a klidné povahy, u dětí, které jsou spíše pozorovateli. Je to v podstatě to samé, jako u bodu dva, ale naopak. Dítku někdo „drsnější“ vezme hračku nebo ho předběhne na klouzačce, odstrčí. A rodičům to „trhá srdce“. Jsou přesvědčení, že tak to být nemá.
V podstatě nutí tu malou bytůsku aby si to „nenechala líbit“, aby reagovala úplně mimo rámec své povahy. Někdy tátové učí takové děti, jak se bránit.

Zde se otevírá veliký prostor k zamyšlení. Jak my můžeme vědět, jak se dítko cítí? Nemáme tušení, co se sem přišlo naučit a proč potřebuje takovou zkušenost. Většinou je prcek úplně v pohodě, jen pozoruje a vyrovnává se s nastalou situací (že je odstrčeno nebo bez hrabiček, které mělo před chvilkou v ruce). Naše reakce mu ovšem začne vštěpovat, že by mu to mělo být líto, že by se měl cítit špatně, že ta situace je nepříjemná.

Pískoviště v Himálajích

Jak se vyrovnat a možná i překonat tyto tři „neduhy“ českých pískovišť?

„Ztiš se.“            „Pozoruj“           „Komunikuj“

V případě strachu o zdraví je to jednoduché

Pokud máte dítko, které ještě není „poznamenáno“ vaším strachem a neztratilo přirozenou zodpovědnost samo za sebe, nechte ho dělat co chce a pozorujte. Kochejte se jeho odolností, silou a zdravím. Garantuji vám, že budete překvapená a nadšená z toho, co všechno a jak dítko zvládne. Zkuste posilovat svou důvěru v život.

Pamatuji si, když jsem pozorovala dcerku, která tehdy ještě sotva lezla. Dostala se na kraj malého, ale docela příkrého travnatého srázu. Už už jsem jí chtěla vzít, ale strach jsem překonala tím, že jsem si prostě stoupla pod ní, kdyby se kutálela moc rychle. A ona pěkně pomaloučku a v klidu „válela sudy“, přibržďujíc ručičkami, kterými se chytala trsů trávy.

Když byla starší, vlezla mi na konci září do rybníka. Byl pěkný den, ale přeci jen, konec září. To byl jeden z nejtěžších okamžiků v mém životě, opravdu. Pohledy kolemjdoucích, překonávání hlubokého přesvědčení, že musí nastydnout. Když se dostatečně vyrochnila (asi 5-10 minut), nesla jsem jí celou cestu domů a soustředila se na to, že je zdravá, že je všechno v pořádku. A bylo.

Jsem si jistá, že kdybych dcerku, celá vyděšená, vytáhla z rybníka a letěla s ní domů, dostala by nejmíň zápal plic.

Pozorujte tyhle strachy uvnitř vaší hlavy. Ovlivňují mnohem víc, než si dokážete připustit. Dítě se podvědomě snaží naplnit vaše očekávání, takže pokud dělá něco, při čem máte opravdu velký strach, který vám přerůstá přes hlavu, radši mu to zatrhněte. Ale tiše a klidně. Vysvětlete mu svůj strach a dejte najevo důvěru v jeho schopnosti. Samozřejmě, dítě v silnici je nesmysl, ale budete překvapená, kolik jiných strachů dokážete překonat a jak se vám i dítku uleví.

Jestli už je vaše dítě zvyklé na to, že ho podporujete a chráníte na každém kroku, nejdřív komunikujte. Vysvětlete mu, že dnes to bude jinak, že je to na něm. Pak se ztište a pozorujte. Pomáhejte jen v případě, že si prcek sám o pomoc řekne.

Jak se vyrovnat se „zbytečnou slušností“ a kontrolou povahy?

Opět

„Ztiš se.“            „Pozoruj.“          „Komunikuj.“

Chce to trochu odvahy, ale stojí to za to. V tomto případě je potřeba se ztišit a pozorovat svou nutkavou potřebu dokazovat ostatním, jak skvěle a slušně vychovávám své děti. Pamatuji si to u sebe. Párkrát jsem nevědomě začala řešit nějaký ten kyblíček nebo houpačku. Postupně jsem ale překonala tento strach „co si o mě kdo myslí“ a opravdu se ztišila a začala pozorovat.

Ano, ze začátku to bylo těžké a nepříjemné. Vyhýbala jsem se pískovištím, jako čert kříži, nejlépe nám bylo samotným v lese. Ovšem má dcerka, velká učitelka, povyrostla a pískoviště miluje. A tak pozoruji své nepříjemné pocity a učím sama sebe. V určité fázi se z toho stane velká zábava a teď vás naučím, jak si to užít taky.

Rodiče to často nevědí, ale děti všemu rozumí, i ty „cizí“. Když už je potřeba něco řešit, třeba vrátit lopatičku, protože odcházíte, stačí poprosit dítko, nemusíte to řešit přes rodiče. Úplně nejlepší je, nechat vše na vaší milované ratolesti a opravdu jen pozorovat.

Takže, ztiš se a pozoruj. Pozorujte ostatní rodiče a jejich způsob komunikace. Bez hodnocení, bez odsuzování. Uvědomujte si, jak reagují děti, jak si hrají, když jsou sami a když se mezi ně „míchá“ dospělý. A hlavně, pozorujte svou potřebu reagovat a řešit situace. Nic neřešte, dokud nejste vyloženě oslovena. Já dokonce, i když mě někdo osloví, prostě řeknu, ať si to vyřídí s dcerkou, že všemu rozumí. Je to velice osvobozující.

Situace totiž jsou pouze situace. Nejsou ani dobré, ani špatné, prostě jsou. A děti to vědí, zkusme se to naučit taky:)

Když byl můj syn malý chlapeček, udělala jsem spoustu chyb. Neměla jsem podporu internetu, byla jsem svobodná matka, byla jsem slabá. Podlehla jsem všeobecným předsudkům a strachům. Tak například

• se mnou nespal v posteli, bála jsem se, že ho zalehnu
• pořád jsem ho hlídala, nenechala jsem ho udělat krok bez mé pomoci
• neustále jsem ho něco učila a ukazovala mu, jak se co dělá
• když se vztekal a kopal do malé motorky, ze které spadl, říkala jsem mu, že za to ta motorka nemůže, nebyla jsem schopná přijmout jeho přirozený projev vzteku
• ve třech měsících jsem ho začala přikrmovat umělým mlékem, protože mi řekli, že mám málo mateřského mléka, kojit jsem přestala, když mu bylo měsíců osm

Palčivý pocit

Večer, když usnul, mě občas sevřel takový nepříjemný, palčivý pocit. S láskou jsem „koukávala“, jak si cucá své prstíky (nevěděla jsem tehdy, že děti si cucají prsty nebo dudlík, protože jim chybí prso, respektive mámina blízkost). Byl tak maličký, tak zranitelný, tak sám. Milovala jsem ho nade vše, udělala bych cokoli, aby to bylo jinak, ale myslela jsem, že to nejde, že to tak na světě prostě je. A tak jsem k němu přitulila jeho oblíbeného plyšáka, přikryla ho a šla si po svém.

A víte co? Ono to tak na světě není. Kdyby místo svých prstíků cucal moje prso, kdybych ho nechala dělat věci po svém a místo neustálého hlídání a „zachraňování“ mu důvěřovala, kdybych ho nechala svobodně projevit emoce, které mě děsily,
kdyby kdyby kdyby…..

Nová šance

Díky dceři, která se narodila o 14 let později, jsem měla šanci si všechny tyto věci uvědomit

• jsem neustále překvapována, co všechno sama zvládne. Co nezvládne, do toho prostě nejde
• svět kolem pro ní vůbec není tak nebezpečný, jak vypadal dříve. Vše, co strčí do pusy, zase vyplivne, pokud to není jídlo. „Nebezpečné“ předměty prozkoumá a jde dál ……..
• v 99% případů jí neukazuji ani neučím, jak se co dělá. Prostě nás napodobuje nebo vymýšlí své, neuvěřitelně praštěné a inovativní, způsoby. Učím se já od ní
• spí s námi v posteli. Kojím jí vždy, když ona chce. Jsme tak propojené, že nějaký pocit její osamělosti mě ani nenapadne. Plyšáků pár má, ale se žádným nespí, ani ho nepotřebuje tulit

A to je pro mě nejvíc… Máte ještě svého plyšáka? Nebo alespoň: Umíte si ještě představit, jaký to je pocit, když ho svíráte a tulíte k sobě? Já ano. Vždycky jsem si myslela, že je to příjemné, vždyť můj Méďa tu pro mě vždycky byl, chránil mě, rozuměl mi, miloval mě. Ale není to tak příjemný pocit. Je to přesně ta svíravá osamělost a zranitelnost, kterou jsem tenkrát cítila při pohledu na svého malého chlapečka.

A to je na dnešním světě skvělé. Pokud něco cítím (ať už se to týká mých dětí, mých snů, mého čehokoli), nejsem odkázána jen na názory a rady svého okolí. Naši rodiče patří ke generaci, která odevzdala zodpovědnost institucím. Zodpovědnost za vlastní zdraví, za zdraví a výchovu svých dětí, zodpovědnost za život.

Samozřejmě, není to tak vždy a rodiče to nedělají ze zlého úmyslu, dobře to vím, byla jsem stejná. Ale jejich rady a názory jsou hodně ovlivněné strachem, předsudky a také (nebudeme si nic nalhávat) také pohodlností.

My ale naštěstí máme tisíc možností, jak si najít informace, které potřebujeme a svá cítění opřít o zkušenost třeba zrovna podobně smýšlejících maminek, jako jsme my. A instituce se brání, vysmívají  se nám, říkají třeba:

„Vy jste zase brouzdala na internetu, že?“

a my brouzdáme dál, vzděláváme se, jsme stále silnější a je nás čím dál víc. Nebudeme už muset dělat revoluci, udělaly jsme jí sami v sobě…

Vnitřní přeměna a podpora

A jestli potřebuješ podporu v této tiché, ale obrovské vnitřní přeměně, jestli se chceš stát svobodnou, zodpovědnou, sebevědomou ženou plnou vnitřní radosti, zkus třeba začít s eCestou 3 květy odpuštění.
Odpustit sobě a svým rodičům, to je začátek obrovské transformace. Cesta to není jednoduchá, ale jako v pohádkách, kdo by si vybral tu nejpohodlnější cestu, když ví, jaké poklady se skrývají na konci té složité?

Pro mě samotnou bylo odpuštění mé mamince velice osvobozující. Získala jsem sebevědomí a ukotvila jsem se ve své ženské síle. Maminka mě začala respektovat a já přesně vím, co je pro mě nejlepší a hlavně, dokážu dát svým dětem bezpodmínečnou lásku a důvěru, ať si myslí a říká kdo chce, co chce!

Odpuštění mi přineslo důvěru ve své vnitřní vedení. Získala jsem odvahu dělat věci jinak, aniž bych ztrácela svůj vnitřní klid.
Jak díky tomu vycházím se svým synem dnes, kdy je mu téměř 16 let? Skvěle!
Ale o tom zase třeba někdy příště :)

Tak mě má dcerka zase jednou donutila se zamyslet. Dospěla jsem k tak převratnému poznání, že se o něj prostě chci podělit. Je to neuvěřitelně nádherná věc, tenhle život. Miluju momenty, kdy se můj mozek „převrátí naruby“.

Už delší dobu ke mně z různých stran doléhají úvahy, názory a diskuze o vymezování hranic. Někdo je přesvědčen, že se dětem „musí dát limity, musí přeci dodržovat nějaká pravidla!“. Čím dál tím víc lidí ale k této otázce přistupuje docela jinak. Tito rodiče pak narážejí na realitu, ve které žijeme a řeší někdy až absurdní situace. Jak byste řešili vy, ty následující:

Vaše dítko chce chodit svobodně po restauraci, kde jste na obědě, a „obtěžovat“ (povídat si) s ostatními hosty.
Nebo:
Vaše dcerka miluje kabelky, nejdříve jí stačí zkoumat tu vaší, pak i vašich návštěv a nakonec i cizím paním v tramvaji :).
A co tohle:
Milovaná ratolest prostě nechápe, že na silnici jezdí auta a neustále tam chce běhat.

Jasně, nejjednodušší je všechno dítěti zatrhnout, možná mu to nějak vysvětlit, jakože „tohle se nedělá“, „tohle se nesluší“, nebo „tady jezdí auta“, a řvoucí dítě odnést do „vymezených hranic“.
Ale co jsou to vlastně ty hranice? Kde se vzaly? Dodržujeme je dobrovolně? Není to celé jen „program“ nainstalovaný do naší hlavy?

Všechny informace, které se dostanou do mozku do 6 let věku, nevyhnutelně ovlivňují chování jedince z 95% po zbytek života.
Důsledky jsou tak hluboké, že ovlivňují nejen život jedince, ale mohou změnit i celou civilizaci.

Bruce H. Lipton, Ph.D (mezinárodně uznávaný buněčný biolog) 

Ano, je tomu opravdu tak. Z 95% opakujeme to, co nám říkali naši rodiče, naše okolí, média apod. Do šesti let se nacházíme v hypnotickém stavu, to je vědecky dokázaný fakt. Však si vzpomeňte, kolikrát jste třeba stáli na přechodu, na všechny strany nikde nikdo, ale bez zeleného panáčka se prostě silnice nepřechází! Když tomu věnujete chviličku, určitě přijdete na spoustu jiných podobných příkladů.

Byla jsem, a v mnoha ohledech stále jsem, zhypnotizována. Ale postupně se probouzím, a to je někdy neuvěřitelně těžké. Většinou ale nádherné, vzrušující, zábavné, až elektrizující.
V čem to mé probouzení spočívá? Například právě ve zkoumání hranic a pravidel, která mám v sobě nastavená. Pojďme použít příklady, které jsem uvedla výše.

Možná to pro vás bude nejprve trochu moc, ale zkuste mi dát chvilinku… třeba právě vás čeká obrácení mozku naruby, ten elektrizující „aha moment“, který vás posune na úplně nový „level“! :)

„Prekérka“ v restauraci

Takže, co když chce moje dítko „obtěžovat“ ostatní hosty v restauraci? Je to prekérní situace, dokud si neuvědomím,
že tím rozvíjí mezilidskou komunikaci,
že není náhoda, koho si vybere a s kým „laškuje“,
že mě by přeci vůbec nevadilo, kdyby k mému stolu přicupitala takováto cizí bytůstka.

Když dcerku nechám, pozoruji neuvěřitelný úkaz: Ona se u nikoho nezastaví déle než na pár vteřin, vymění pár úsměvů a cupitá dál. Málokdy se stane, že někdo opravdu stojí o její pozornost a zaujme jí na delší dobu. Když malá „prozkoumá“ prostor, přijde zpět k našemu stolu, řekne „hají“ a to znamená, že chce vysadit do své jídelní stoličky…

Kdybych to nerespektovala, přišla bych o tolik milých úsměvů a „popovídání si“. Má dcerka mě opravdu učí otevřenosti, komunikaci a přívětivosti. Ano, někdy člověk nemá sílu překonávat „bariéry“ a předsudky, a v takové dny my prostě zůstaneme radši doma :).

Tabu v kabelce

Dobrá, chování v restauraci jsem přehodnotit dokázala, ale co kabelky? Co kdyby moje dcerka chtěla zkoumat kabelku cizí ženě v tramvaji? Tam je moje hranice, říkala jsem si. To bych jí přeci nedovolila!

Tato situace u nás zatím nenastala, ale nedala mi spát. Naše maličká totiž miluje mojí kabelku a vždycky z ní vytahá všechny věci, včetně peněženky, ze které také vytahá všechny věci :). Nedávná bezesná noc mi ale přinesla další ohromující probuzení. Začala jsem uvažovat o tom, co máme tak tajného ve svých kabelkách a proč je tak veliké TABU se do nich podívat? Jasně, všechny tam máme chaos a binec a nejedna z nás odtamtud jednou vytáhne snad i piáno :), ale je to důvod ke strachu, studu nebo obavám?

Ano, ukázat cizímu „prtěti“ svou kabelku na veřejnosti, je čin hodný velice otevřené a přítomné bytosti. Já doufám, že až se mi to stane, budu taková. Také věřím, že až má dcerka bude chtít někomu prozkoumat kabelku, budu dostatečně citlivá, jak k dceřině svobodě, tak ke strachu, studu a obavám té paní.

A co teprve běhání po silnici?

To už je úplný „úlet“, říkáte si. A já si to myslela také. Než mě mé milované „probouzení“ začalo navádět úplně neuvěřitelným směrem. Proč vlastně mají auta takovou přednost? Copak ti řidiči to dítě nevidí? Opravdu je to, za čím nás ta auta vozí, TAK MOC DŮLEŽITÉ A URČITĚ TO NEPOČKÁ? Ani pár minut?

Představila jsem si, jaký by byl svět, kde by děti byly uznávány alespoň tak, jako v Indii krávy.

Prostě si hrály na silnici, pane řediteli, proto jedu pozdě, ale měl jsem díky tomu chvilku klidu a jak jsem tak na ně koukal, napadla mě skvělá strategie pro příští kvartál. :)

Jak se zachováte příště vy, až uvidíte děti kolem nebo na silnici? Budete taky kroutit nevěřícně hlavou?…. Nebo???

Své děti do silnice běhat nenechám, to opravdu ne, ale ty hranice, které se neustále rozšiřují v mé hlavě, za ty jsem opravdu moc vděčná. Jestli chcete rozšířit ty své hranice nebo si dokonce dovolit „překročit meze“, přijďte na můj hluboce prožitkový seminář Probuzení vědomé ženy. Myšlenka na ten seminář ke mně přišla jednou v meditaci a díky ní jsem od té doby pomohla mnoha ženám. Teď můžu naučit i vás vyskakovat ze zajetých kolejí, osvobodit se a být opravdu sama sebou.

Jak vypadá to mé probouzení, už víte, jak asi bude vypadat to vaše???

Vždycky, když jsem „běhala“ volná po lesích, říkala jsem si, jak by to bylo parádní, kdyby mi někdo platil za to, že chodím po lese. Moje srdce prostě touží bloumat po lese, být klidná a napojená na posvátnou podstatu všeho. Nemusí to být samozřejmě jen les, horské pláně nebo mořské dálavy, poušť, co vás napadne. Dnes už vlastně dokážu „chodit po lese“ i uprostřed města.  A světe div se, jsem za to královsky placená.

Také jsem kdysi toužila metat salta na louce. Ten pocit svobody a radosti. V té době mi bylo 29 let, byla jsem „svobodná matka“, synkovi bylo 5 let. Jeho táta se tehdy zmátořil, našel si práci blízko nás a začal občas hlídat. Najednou jsem měla čas na sebe, na své sny. Nejdříve to byl kurz salsy, chvilku capoeira, až jsem si vzpomněla, že chci ty salta. Všemocný pan Google na mě tehdy „vyplivl“ dva odkazy. Z toho jeden byla Katedra komediálního a nonverbálního divadla na AMU. Tam se učí také akrobacie.

Přijímačky za čtyři měsíce? Proč ne.

Do té doby mě v životě nebavilo nic tak, jako ty přijímačky. Šla jsem do toho se vším všudy, dělala pitomosti na zkoušce z klaunerie, hrála připravenou pohybovou etudu (mimochodem, týpek, který mě připravoval mi nejdřív řekl, že na to vůbec nemám, musela jsem ho ukecat):), na improvizaci mě nechali předvádět, co je napadlo. No schválně, jak byste zahráli třeba ohryzek, měsíc nebo minerálku?

 „V nejhorším se jen šíleně ztrapním“, říkala jsem si, a když jedna ze zkoušejících řekla, ať předvedu Edith Piaf, zaspívala jsem na „plný pecky“ těch pár slov, které každý zná:  „Non, rien de rien, non, je ne regrette rien “. Podotýkám, že do té doby jsem  nahlas nezpívala nikdy!

A pak přišel na řadu pohovor. Členové přijímací komise zjistili, že stojím na jevišti poprvé v životě. Boris Hybner se mě tenkrát zeptal, proč tam vlastně jsem. „Abych si na smrtelný posteli mohla říct, jó, zkusila jsi to.“ Prý, jestli mám tu smrtelnou postel doma :).

Myslím, že mě tenkrát vzali jen díky Borisovi. Měl rád ztřeštěné nápady. Jsem mu moc vděčná, hodně mě naučil. A nejen on.

Pět let Pět žen

Nebyla to žádná procházka růžovým sadem, takové permanentní vystoupení z komforntní zóny, ale nikde jinde bych se o sobě a lidech tolik nedozvěděla.
A pak to přišlo. Úspěch. Pět let, pět žen. Pět let jsem byla součástí souboru Mime Fatale, který tvořilo pět žen. Vyprodaná divadla, standing ovation, zahraniční zájezdy, to vše bylo moc krásné a tehdy mi to připadalo důležité.

Dnes vím, že pro mě bylo nedůležitější „soužití“ se čtyřmi dalšími hérečkami. Byla jsem nejstarší, byla jsem taková máma. Kdybych neměla tak velké ego a umělecké ambice, mohla bych to, co dělám dnes, dělat už dávno. I ostatní kolegové mi občas zavolali, chtěli se sejít. Já si mnula ruce, myslela jsem si: „Á, on určitě dělá nějaký projekt, dostanu roli.“ A víte co? Oni chtěli „jen“ poradit se životem. Kdybych tehdy věděla, co vím dnes, byla bych nadšená.

Došlo mi to, až když přišla na svět má dcerka. V těhotenství jsem nechtěla hrát na jevišti emoce, vypadla jsem z toho hektického světa a znovu se dostala do svého středu. Najednou ke mně začalo chodit spoustu informací , o přirozeném porodu, o unschoolingu, o kontaktním rodičovství…. Věděla jsem, že čekám holčičku (i bez ultrazvuku) a rozhodla jsem se, že chci být spokojená jako žena. Abych měla své dceři co předat.

Následuj své sny a touhy

Začala se ve mně probouzet starodávná  ženská moudrost a síla, kterou jsem dříve jen tušila. Otevřela jsem se čiré přítomnosti. Zalomcovala se mnou svoboda. Navázala jsem na své duchovní učení, které jsem vlastně díky herectví přerušila a vrátila se do posvátného prostoru ticha. Má největší touha nebylo divadlo, došlo mi. Toužím „běhat“ po lese a ten posvátný klid a prastarou moudrost předávat dál.

Neptám se, co chci od života, ptám se, co chce život ode mě.
Eckhart Tolle

Povím vám velkou věc. Život od nás nežádá to, co nám říkají naši rodiče nebo učitelé ve škole. Život od nás žádá jediné:

Poznej a přijmi svoje strachy a vykroč na cestu za tím,
po čem touží tvoje srdce.

To, co si ze srdce nejvíc přejeme, to je to, čím máme obohatit tento svět. A nejdůležitější je si uvědomit, že za to můžeme být královsky placení. Všechny řeči o tom, že umělec si nevydělá nebo že pekař bude vždycky tak akorát vycházet s penězi, jsou jen nepřekonané strachy.

Pekař, když bude svoji práci opravdu milovat, bude vyhlášený tak, že za ním pojedete světa kraj a za jeho vánočku zaplatíte třeba „majlant“ (aspoň já už to tak párkrát udělala) :). Stejně tak je to s každým jiným oborem, po kterém toužíte.

Po mnoha peripetiích mládí mě mé srdce přivedlo k východním naukám a duchovnímu růstu. Díky tomu jsem si dokázala uvědomit svou touhu metat salta na louce. Salta jsem metala akorát na trampolíně, ale dostala jsem se k divadlu. Divadlo mi dalo milión zkušeností, díky kterým dnes inspiruji mnoho dalších žen, aby šly tou svou vysněnou cestou. A tak se splnila má prvotní a nejbláznivější touha, „běhat“ po lese a být za to placená.

Les je mou „pracovnou“, tam, z ticha, přicházejí ty nejlepší a nejbláznivější nápady. Strachy mi někdy nedají spát, samozřejmě, ale dýchám, prohlížím si je s láskou a jdu dál.
A proč vám to tu celé píšu? Ne, nechci se vytahovat, opravdu není s čím. Jsem prostě tam, kde vesmír chce, abych byla, na tom nic není. Píšu to, abych vás inspirovala.

Nebojte se snít, neřešte, proč něco nejde, řešte, jak udělat, aby to šlo. Nemusíte hned dávat výpověď v práci nebo odjíždět na druhý konec světa. Stačí pár nádechů a výdechů, zklidněte mysl i tělo a uvědomte si, jaká je ta vaše nejbláznivější touha. A pak?

Začněte dělat VŠECHNO, co můžete, tam, kde jste.
Wallace D. Wattles

A já dodávám: Začněte tam, kde jste, a začněte hned teď. :)

„Ty jsi šikulka.“, „No to se ti povedlo!“ nebo „Ty jsi ale hodná holčička.“

Když jsem poprvé slyšela, že se děti nemají chválit, málem jsem si začala ťukat na čelo a označila tento názor za „úplnou kravinu“, aniž bych vůbec zjistila, o co vlastně jde. Díky pár zkušenostem jsem se ale naštěstí naučila neodsuzovat nic. Když mě téma zajímá, jako například nechválení, radši si zjistím více a pak si udělám obrázek.

A tak jsem se dostala k úžasné knize Vychováváme děti a rosteme s nimi od respektované americké terapeutky a rodinné poradkyně Naomi Aldort.  Tato úžasná dáma ve své knize, mimo mnoho jiného, vysvětluje úplně jednoduchou věc:

Když děti chválíme za nějakou činnost, ony potom tuto činnost dělají ne proto, že samy chtějí, ale proto, že za to budou pochváleny! Má to ale jeden háček. Začnou postupně ztrácet povědomí o tom, co je opravdu baví a dělají to, za co jsou chváleny nebo dokonce odměňovány.

Pravda, možná jsem trochu radikální (jak s oblibou říká moje maminka), ale po tom, co jsem si přečetla tento názor a došly mi všechny jeho důsledky, odnaučit se chválit naše děti šlo v podstatě samo. Jasně, zvyk je železná košile, chvilku to trvalo, ale stálo to za to.

Možná si teď říkáte:

Ale moje děti jsou zvyklé na pochvalu, když je přestanu chválit, budou zmatené a zklamané

A víte co? Když jim jednoduše vysvětlíte, že chcete, aby byly svobodné a dělaly věci pro sebe a ne pro druhé, ony to určitě pochopí a ocení. Setkala jsem se s případem, kdy sedmiletá holčička přijala tuto informaci s velkým povděkem a pověděla své mamince, jak jí to chválení vlastně štvalo.

Stejně tak se dá věc vysvětlit i maličkým dětem. Jak říká Jaroslav Dušek:

Děti jsou plně vědomé bytosti. To, čemu se učí, je komunikace

Když tedy děti přestaneme chválit, bude to v pohodě – vysvětlíme jim proč a ony to vezmou. Takhle jednoduché to je. A když to chápou děti, jejich babičky a dědečkové to pochopí také.

Otázkou zůstává, co my?

Jaký vliv na nás mělo „prochválené dětství“?

Cítíte pořád tu potřebu někomu dokazovat, že jste hodná holčička? Očekáváte pochvalu a uznání od šéfa, manžela, maminky nebo kamarádky, které pomáháte? Děláte pořád spoustu věcí, které vás vlastně vůbec nebaví? Prostě proto, že podvědomě chcete být vnímána jako hodná, pracovitá, čistotná, spolehlivá a kdo ví, jaká ještě?

Až moc často potlačujeme své potřeby a touhy, protože máme pocit, že je to ctnost. Má to ale jediný důsledek: Nejsme šťastné.

Určitě teď chcete vědět, co s tím. Jak toto podvědomé nutkání všem vyhovět, vypnout? Mám pro vás úplně jednoduché a mocné řešení, které se skládá ze dvou částí:

Tou první částí je, že si právě TEĎ řeknete nahlas větu:

Nenarodila jsem se, abych plnila očekávání druhých

A druhá část? Od této chvíle vymažte ze svého slovníčku dvě slovíčka: MUSÍM a NEMŮŽU. Proč?

Tato dvě slova z nás dělají oběť!

Když něco „musíme“ nebo „nemůžeme“,  jsme bezmocně zmítány a ovlivňovány okolnostmi. Nemáme vládu nad svým životem. Je to pohodlné, nemusíme se rozhodovat, nemusíme vystupovat z komfortní zóny, neriskujeme, prostě děláme, co se po nás chce, a zodpovědnost je někde v nedohlednu. Když jsme nešťastné, trochu si postěžujeme a jedeme dál, protože zítra zase musíme stihnout tolik věcí.

Když ale tato dvě slova úplně vynecháme a nahradíme je velice mocnými formulkami:

CHCI a NECHCI,

z role oběti se raketovou rychlostí ocitneme v roli Tvůrkyně svého života a tato role je zodpovědná, svobodná, šťastná a úctyhodná.

Neznamená to, že hned opustíte zaměstnání, ale jen to uvědomění, že do té práce CHCETE chodit, protože CHCETE výplatu, protože CHCETE sobě i své rodině dopřát skvělé jídlo, zážitky apod. Tak jen tohle uvědomění je úžasné. Jak říká staré přísloví:

Musím jen zemřít

A i o tom by se dalo polemizovat:)

Přijďte na můj milovaný Seminář Probuzení vědomé ženy a já vám ukážu, jak moc je vaše štěstí reálné, zbavím vás podvědomé potřeby být chválena a probudím ve vás schopnost jednoznačně rozpoznat, co chcete a co ne. Naučím vás také určité divokosti, díky které budete prostě umět říkat „ne“ nezajímavému a „ano“ krásnému a bláznivému:)