Blog

Na serveru Dáma.cz vyšel článek, který mi nedá už dva dny spát. Napsala ho nešťastná maminka „biomatky“, která si chce užívat svá vnoučata „po svém“.  Její dcera zase chce, aby, když hlídá vnoučata, babička dodržovala pravidla, která jako kontaktní rodiče nastavili. Tato dáma nazývá svou dceru urputnou matkou, co svým dětem vše zakáže (tablet, televizi, cukrárnu…) a zároveň nechápe, že dokonce nechá ujet autobus, když se dítě nemůže rozhodnout, co si vezme na sebe…

Článek je napsaný tak, že většina populace souhlasně kývne hlavou a polituje ubohou babičku, jejíž dcera je snad šílená. Na druhé straně se „biomámy“ a kontaktní rodiče snaží vyjádřit svůj nesouhlas, ale jejich hlas, jakoby křičel do prázdna.

Jakoby to byly dvě nesmiřitelné strany: „biomatky“ a tzv. normální rodiče. A najednou ke mně, uprostřed noci, přišla myšlenka: „Vždyť ty můžeš té babičce poradit. Poradit, jak si užívat svá vnoučata a zároveň získat zpět svou milovanou dceru.“

Chvilku trvalo, než jsem přijala toto opovážlivé vnuknutí.  Pak jsem si uvědomila, že Martina 57 (tak je na Dáma.cz uvedeno její jméno) svým článkem o radu vlastně žádá,  tak jsem nechala věci a slova plynout a takhle to dopadlo:

O komunikaci

Milá Martino,

hlavním klíčem k uzdravení Vašeho vztahu s dcerou je komunikace a je hlavně na Vás, abyste se pokusila pochopit svou dceru. Vím, že je to těžké a chápu Vaše pocity. Svět se hodně změnil,  a člověk se v tom všem někdy ztrácí, ale mám pro Vás dobrou zprávu: I když to tak na první pohled nevypadá, svět se změnil k lepšímu. Mění se totiž od jedince, tak, jak je to jedině možné. Stále více lidí začíná chápat obrovský význam nenápadného úsloví:

Když chceš změnit svět, začni u sebe

Vaše dcera je úžasnou součástí této změny. Stačí věnovat maličko svého času a pokusit se dceru pochopit, otevřít se novým přístupům. Přečtěte si pár článků nebo nějakou knihu na téma Kontaktní rodičovství.  Vřele doporučuji třeba knihu Naomi Aldort Vychováváme děti a rosteme s nimi.

Když nějaké téma neřešíme, většinou přejmeme předsudky, které má většina lidí a nazýváme to zdravým rozumem. Poznáte to sama. Prozkoumejte kontaktní rodičovství  jen malinko víc, zjistěte, co na to říká Vaše srdce a zkuste o tom pak někomu povyprávět…

Proč kontaktní rodičovstí?

Vezměme si příklad, který uvádíte. Vaše dcera klidně vysvětluje vztekajícímu se synovi, že potřebují chytit autobus, syn leží, kope kolem sebe a křičí. Pro Vás nepochopitelná situace. Zkusme se na ní podívat z trochu jiného úhlu pohledu, než je běžným zvykem:

Lidský mozek funguje tak, že prvních 6 let života trávíme v hypnóze, to je vědecký fakt.

Všechny informace, které se dostanou do mozku do 6 let věku, nevyhnutelně ovlivňují chování jedince z 95% po zbytek života.
Důsledky jsou tak hluboké, že ovlivňují nejen život jedince, ale mohou změnit i celou civilizaci.

Bruce H. Lipton, Ph.D (mezinárodně uznávaný buněčný biolog) 

Víte, jak funguje hypnóza? Pojďme se vrátit k našemu příkladu. Kdyby Vaše dcera pleskla svého syna jemně přes zadek, čapla ho do ruky a odtáhla na autobus, jak navrhujete,  Váš vnouček si do života ponese program, že autobus je důležitější než on.

Já vím, vypadá to tak rozumně a správně, chytit autobus, být někde včas, dodržet pravidla. Ale ruku na srdce. Jsou pravidla důležitější než my? Nejsou! A může být velice těžké si to přiznat.
Uvědomit si ten náš program, který říká, že všechno je důležitější než my.

Lidé často pláčou, když toto pochopí. Pláč je očistný a osvobozující, plakat je hodně zdravé. My jsme zvyklí neplakat nebo pláč skrývat. Proč? Vzpomeňte si na dětství. Jaký program o pláči si celý život nesete?

Když si ale dovolíme projít očistným procesem a pustíme k sobě tyto nové myšlenky, prvotní bolest nakonec není vůbec tak hrozná, jak vypadala a smutek se postupně přetaví na sílu a sebevědomí. Poznání nám dovolí ohromně vyrůst.

O vztahu

Milá Martino, podle mě je Vaše dcera úžasná, stejně tak jako Vy. Jen jste se dostaly do slepé uličky. Stačí se otočit, kousek vrátit a Váš vztah se vydá tím správným směrem.
Vaše dcera vychovává své děti jinak, ano, ale to neznamená, že si myslí nebo Vám vyčítá Vaší výchovu. Koukněte, jak dobře jste jí vychovala. Je citlivá, naslouchá svým dětem a dopřává jim zdravé jídlo. Vaše dcera poslouchá své instinkty, jde za svým srdcem.

Jediné, co každá dcera od své mámy potřebuje, je přijetí a důvěra. Potřebujeme cítit, že nám maminka důvěřuje a přijímá nás takové, jaké jsme. A potřebujeme to, i když děláme věci jinak, když jsme třeba „biomatka“. Je to důležité pro naše ženství, pro náš pocit, že jsme přijaty do světa žen…

Urputnost Vaší dcery je dána tím, že cítí Váš nesouhlas, Vaší nedůvěru. Proto jí její podvědomí nutí jít jakoby proti Vám. Když se vrátíme ke konkrétnímu příkladu, píšete:

Jak já šílím, když dcera dává malé Adélce vybrat, jestli chce tuhle sukni, nebo raději kalhotky

Vynechejme nyní fakt, že díky tomu malá Adélka získává sebejistotu a představme si, jak se asi cítí Vaše dcera. Ona ví, že někde opodál „šílíte“ a velice intenzivně vnímá Váš nesouhlas.

Ta situace je celkem vypjatá, že? Nerozhodné a křičící děti, čas tlačí, a ještě na Vás kouká někdo, kdo by to udělal úplně jinak a tiše „šílí“. Dovolím si tvrdit, že bez Vaší přítomnosti by mladá rodina odešla na autobus v naprostém klidu. Vše se děje prostě proto, že Vaše dcera je z Vás ve stresu a děti jsou na svojí maminku napojené.

Pozor, teď je moc důležité uvědomit si, že tu nejde o svalování viny. Rozhodně netvrdím, že je to Vaše vina. Jen jsem chtěla, abyste si mohla uvědomit, kam až vede toto naprosté uzavření se a vzájemné nepochopení.

Řešením jsou informace. Jak jsem psala, zjistěte si pár věcí o kontaktním rodičovství a třeba se příště své dcery na něco zeptejte. Jakmile ona zjistí, že se jí snažíte pochopit a stojíte při ní, možná i některé z těch přísných pravidel poleví a třeba si příště s vnoučaty užijete i cukrárnu. I když podle mě by vnoučata měla mít ráda svou babičku z jiných důvodů, než, že jim dovolí sladkosti a televizi. Jaké důvody by to měly být?

S touto otevřenou otázkou si dovolím pozvat vás na prožitkový seminář. Seminář, který vás vezme do hlubin vaší bytosti. Seminář, na kterém vyřešíte staré křivdy, osvobodíte se od bolesti a probudíte svou moudrost, lásku a krásu. Stanete se zářícím, šťastným a léčivým středobodem života svého, i svých blízkých…

Koná se dvakrát – o víkendu 20. a 21. anebo 27. a 28. června v Čelákovicích u Prazy (nocleh zajištěn), a já vím, že pokud vás jen trochu láká, může se stát zlomovým prožitkem vašeho života. Takový „víkend, kdy jsem objevila vášeň k životu“, budete třeba vyprávět :)

Vše o semináři Přijetí ženské síly se dozvíte, když kliknete zde >>

Přeji vám sílu a lásku,
Tereza Těšínská

Miluju bloudění. Když zabloudím tak, že už nestihnu nic z toho, co jsem stihnout chtěla. Když si konečně uvědomím, že nic není tak důležité, jak vypadá, a dokážu pustit strach a lpění, pak se dějí zázraky.

Nechám se vést svou milovanou intuicí a dovolím paní Prozřetelnosti, ať dělá, co je třeba.

Ve videu dostanete úúúplně jednoduchý návod, co dělat, když zabloudíte. Určitě Vám moc pomůže, až zas budete někde celá nervózní hledat tu správnou cestu:)

Odpuštění je základním stavebním kamenem na cestě k probuzenému Vědomí. Když se nám podaří doopravdy odpustit, má to velice transformativní účinky. Získáme sebeVědomí, jistotu, svobodu a svět kolem se stane ještě tisíckrát krásnější, než jsme ho byly schopny vnímat doposud.

Pojďme se společně podívat na 3 důvody, proč vlastně odpouštět.

Prvním důvodem k odpuštění jsme MY

Možná si právě říkáte:

Jsem ochotná odpustit komukoliv, třeba celému světu, ale tomu jednomu člověku prostě NE!

Tak právě to je znamení, že se máte na cestu odpuštění vydat.

Soudy o tom, jestli si někdo odpuštění zaslouží nebo ne, rozhodně nepřísluší nám. Když ale nedokážeme odpustit, tu tíhu si neseme jen my, ne ten, na koho se zlobíme. Trpíme vlastně my, to je moc důležité si uvědomit.

Druhým důvodem k odpuštění jsou DĚTI

Naše děti jsou dokonalé bytosti, vtělené Božství. Zaslouží si bezpodmínečnou lásku a důvěru. Ony nejlépe vědí, co je pro ně nejlepší a od nás potřebují „jen“ přijetí.

Abychom byly schopny naše děti opravdu přijímat se vším všudy, potřebujeme si uVědomit, že my jsme také dokonalé bytosti, vtělené božství. A co si budeme povídat, absolutního přijetí se nám v dětství většinou nedostalo. Nejsme tu, abychom spílaly našim rodičům nebo je nějak trestaly či odsuzovaly. Oni prostě dělali to nejlepší, co uměli a mysleli to dobře.

Je ale důležité tato zranění z dětství „prozkoumat“, aby nás neovlivňovala na nevědomé úrovni. Jedině tehdy, když dokážeme překročit svůj stín a přijmout se takové, jaké doopravdy jsme, můžeme to samé poskytnout i našim dětem.

Ta zranění, dokud jsou schovaná v temném koutku, vypadají mnohem hrozivěji, než když se s nimi na naší cestě za odpuštěním potkáme tváří v tvář. Cesta je to sice dobrodružná, ale krásná, uzdravující, a čím dál po ní kráčíme, tím jsme silnější.

Třetím důvodem k odpuštění jsou RODIČE

Když se nám podaří odpustit našim rodičům, pomůže nám to přijmout je takové, jací jsou.

Někdy se stane, že vztah s rodiči ochladne, protože jim najednou říkáme pravdu, možná jim najednou dokážeme říct i NE. Dostaví se ale opravdová vřelost a láska a začnete je objímat proto, že opravdu chcete, ne proto, že se to „má“ nebo aby nebyli smutní.

Jde odpustit „lusknutím prstu“?

Nejdřív se musíte rozhodnout, že na cestu odpuštění vůbec vykročíte.

Potom se pořádně vypláčete.

Následuje vztek. To je ta stinná stránka, která nás ovládá. Když to vše pustíte ven, svou stinnou stránku poznáte a můžete se přijmout se vším všudy. Takto projevený stín se transformuje na sílu a dochází ke smíření.

Silná žena vlčice, která překročila svůj stín, už „lusknutím prstu“ odpouští.

Tři květy odpuštění

Jako dar z nebe ke mně přišla metoda Rozvinutí 3 květů odpuštění, kterou jsem zpracovala a popsala v eBoku 3 květy odpuštění. Metoda je velice silná a já jsem moc vděčná, že ji mohu šířit a pomáhat tak dalším a dalším ženám na jejich cestě k odpuštění.

eBook obsahuje:

1. Stručnou a srozumitelnou teoretickou část,
2. Praktickou část (průvodce),
   díky které Vás Vaší cestou odpuštění můžu provést den za dnem, krok za krokem. Když bude potřeba, budu Vás držet za ruku
3. 3 velké meditace
   Audio-vedené meditace, díky kterým dokážete odpustit na všech úrovních
4. Rituál odpuštění
   Návod na léčivý rituál, kterým když projdete, svět kolem se rozzáří

Jestli váháte, zda je eBook pro Vás, zkuste si ZDARMA stáhnout
Meditaci Odpuštění sobě, kterou najdete zde>>
Tahle meditace je součástí eBooku a cesta Rozvinutí 3 květů odpuštění jí v podstatě začíná.

Pak už budete určitě vědět, jestli je tahle cesta pro Vás…

eBook 3 květy odpuštění najdete zde>>

Jsem moc ráda, že se mi naskytla příležitost udělat rozhovor s Renátou Janečkovou, zakladatelkou projektu Vedomá mama.

Renáta je jedna z odvážných žen, které prošly cestou odpuštění své mamince, popsanou v eBooku 3 květy odpuštění a já jsem velmi vděčná, že se rozhodla o svůj příběh podělit.

Renáto, přiblížíš nám trochu Tvůj vztah s maminkou? Jaké bylo Tvé dětství?

Na moje detstvo nemám veľmi pekné spomienky, i keď viem, že tam bolo aj veľa dobrého. To hlavné, čo som si ale odniesla, sú spomienky na krutú autoritatívnu výchovu zo strany oboch rodičov. Krik, bitky, tresty, ponižovanie boli úplne bežné a ja som veľmi trpela, búrila som sa, bola som „drzé a neposlušné decko“.

Vzťah s mamou som mala nedobrý asi odjakživa. Nikdy sme si neboli blízke ako by si mama s dcérou mali byť. Nikdy som vlastne nepochopila prečo. S mojou sestrou takýto vzťah majú. V puberte som rebelovala, potom sa to ukľudnilo a bolo to zopár rokov v prijateľnom stave. Všetko sa zmenilo narodením mojej dcéry v roku 2009, čo u mňa spustilo znovuprežívanie môjho detstva. Všetky rany sa otvorili.

A to Tě přimělo pokusit se mamince odpustit?

Áno, dlhé roky som všetko v sebe dusila a na odpustenie som ani nepomyslela. Prečo aj? Ona by sa predsa mala snažiť o to, aby som jej odpustila, myslela som si. Pred pár rokmi som sa začala intenzívnejšie venovať osobnému rozvoju, predovšetkým v oblasti svojho ženstva.

Nohavice vystriedali sukne, začala som viac vnímať svoje telo a svoj cyklus a začala som chápať, akú úlohu v mojom živote zohráva moja ženská rodová línia.

Moja mama, jej mama, a tak ďalej. Pochopila som, že všetci posúvame ďalej len to, čo sme sami dostali. Na rozumovej úrovni som to pochopila veľmi rýchlo. Hlboko v duši to ale tak ľahké nie je.

Dodnes si pamätám moment, kedy som počas jednej meditácie odrazu ako blesk z čistého neba precítila veľkú pravdu: „Som ako moja mama.“ V ten moment som mnohé pochopila, veľmi sa mi uľavilo. Vzťah sa trochu zlepšil, cítila som uvoľnenie. Napriek tomu to má stále ďaleko od pekného vzťahu.

Baví ma objavovať tieto záhady života, nové pravdy, nové pohľady. Dospela som k záveru, že odpustenie mame bude nevyhnutné. Aby sa mi žilo ľahšie, aby sa odblokovali staré vnútorné bloky, ktoré mi bránia žiť plnohodnotný život.

Jaký byl průběh Tvé cesty odpuštění?

Keď sa mi dostal do rúk e-book 3 květy odpuštění, vedela som, že to nie je náhoda. Bol na to pravý čas. E-book som prečítala na jeden nádych a nevedela som sa dočkať, ako sa o pár dní, keď mi to situácia dovolí, pustím do „práce“.

Najviac som si užila 3 meditácie, ktoré sú jeho súčasťou a ktoré ma nesmierne nadchli.

Boli to krásne a oslobodzujúce zážitky a ja som sa tešila, že som sa do tohto procesu pustila. Už nebolo cesty späť. 

Najsilnejší zážitok bol ale určite záverečný rituál, to bola úplná pecka. Jednou vecou v procese som si ale nebola istá a váhala som, čo robiť. Urobila som dobre, že som sa rozhodla Ti napísať email. Poradila si mi, podporila si ma a ja som vedela, že to zvládnem. Rituál som si veľmi užila.

Už počas procesu odpúšťania som cítila, že trošku niečo povolilo. Opadlo zo mňa akési napätie z môjho vzťahu s mamou a cítila som sa lepšie. Super, som na dobrej ceste!

Jak to cítíš dnes, s odstupem času?

Asi je každému jasné, že takéto odpustenie nie je jednoduchá záležitosť. Nevyrieši sa to za deň ani za týždeň, a tak pokračujem na mojej ceste. Ešte stále sa trápim a nedá mi to spávať. Práve to je môj veľký problém. Som typ človeka, ktorý je príliš „v hlave“, príliš všetko analyzujem, premýšľam, očakávam. A trápim sa.

Asi pred týždňom mi napadlo, že by som mohla v lete na tento môj problém, vzťah s mamou, prestať myslieť a neriešiť to. Ale to som si len tak v duchu povedala, nebolo to vedomé rozhodnutie. A tak sa trápim ďalej…

Jak jsem Tě zatím mohla poznat, nevěřím, že bys to tak nechala. Co bylo pak?

No potom raz v noci, keď som ležala v posteli a nemohla som spať, mi to došlo.

Príliš na seba tlačím a mám pocit, že som povinná zariadiť, aby to medzi nami bolo OK.

Ono to ale nejde a ja by som sa mala zbaviť pocitu, že niečo MUSÍM. A tak mám pocit, že je naozaj čas to na chvíľu pustiť, aby som sa uvoľnila. Možno to pomôže a ak by aj nie, veľmi by mi prospelo, aby som sa tým nejaký čas netrápila.

A bola som šťastná, že keď som sa radila s Tebou, dala si mi rovnakú radu. Podporila si ma v tom, aby som to pustila a nechala chvíľu tak. Lebo aj to niekedy treba. Viem, že je to presne to, čo teraz potrebujem urobiť.

Vďaka Tebe som si uvedomila, že nepracujem na vzťahu, ale na sebe. 

A tak sa teším na leto, ktoré už je v plnom prúde, ešte viac.

Zabýváš se vědomou výchovou, jsi autorkou úspěšného eBooku Návod na šťastné dieťa s podtitulem 11 krokov k spokojnému a sebavedomému dieťaťu. Ovlivňuje podle Tebe nedořešený vztah s rodiči výchovu dětí a jak?

Odpoveď je jednoznačne ÁNO. Myslím, že je to prepojená nádoba. Výchova, ktorú sme ako deti dostali a výchova, ktorú teraz žijeme s našimi deťmi. Čiže nech sa akokoľvek budeme snažiť, nikdy to nebude dokonalé. Vždy našim deťom odovzdáme aj niečo z toho, čo sme sami dostali.

To, čo ja vnímam ako kľúčové je, aby sme sa snažili odovzdať čo najviac toho dobrého a to, čo bolo škodlivé a deštruktívne, pomaly a vedome odstraňovať. To je úloha nás, rodičov.

O tom, prečo a ako môžeme zmeniť svoje staré vzorce správania, ktoré sme prebrali od rodičov, píšem aj vo svojom eBooku Návod na šťastné dieťa. Čitateľky sa v ňom dozvedia aj to, čím tieto škodlivé vzorce a frázy nahradiť, ako tieto zmeny postupne zaviesť do svojho života. Výsledkom bude spokojné a sebavedomé dieťa, ktoré si je vedomé svojej hodnoty a cíti, že je milované.

Když se řekne: „Jsi jako Tvoje máma“, co to v Tobě vyvolává?

Túto vetu vnímam ako veľkú životnú pravdu. Keď ju žena prijme, mnohé sa zmení a mnohé pochopí…

Ďakujem za pripomenutie:-)

Rádo se stalo:-). Máš nějaké doporučení, nebo povzbuzení pro mé milé čtenářky, které tuto větu zatím vnímají negativně?

Všimla som si,  že táto veta vo veľa ženách vyvoláva negatívne pocity. Cítia odpor, hnev, rozhorčenie. „To teda nie, ja nechcem byť ako moja mama!“ alebo „Ja predsa nie som taká hrozná, ako ona.“

Nuž, milé ženy, mám pre vás zlú správu. Ste ako vaše mamy. A vaše dcéry budú zase ako vy. To je zákon prírody, alebo ako by som to nazvala. Je to prirodzený kolobeh života, je to vlákno, ktoré spája všetky ženy v rodovej línii. Nijako sa tomu neubránime. Naopak, čím skôr túto pravdu prijmeme, tým skôr pochopíme a prijmeme naše mamy. Také, aké sú. A to je prvý krok a kľúč k napraveniu vzťahu s mamou.

Aby ste ma pochopili správne, neznamená to, že sme PRESNE ako naša mama. Nie, určite sme každá v mnohom iná, no zároveň v mnohom tak podobná. Odkedy som si to uvedomila, vidím to stále jasnejšie a nestačím sa diviť. Pretože aj ja som si vždy hovorila

Nebudem ako moja mama.

Teraz viem, ako veľmi som sa mýlila.:-)

 

Krásný závěr. Děkuji Ti Renáto, za velmi inspirativní rozhovor.

A pokud Vás, zajímá více o vědomém mateřství, podívejte se na stránky renatajaneckova.sk. Jestli Vás zaujalo téma, jak odpustit své mamince nebo někomu podobně blízkému, můžete se podívat také na eBook 3 květy odpuštění, který Vás provede cestou odpuštění krok za krokem. Pomůže Vám osvobodit se a oslavit svou jedinečnost, i když v něčem trochu podobnou mamince:-)

Všichni úspěšní lidé, koučové, spíkři, duchovní mistři, psychologové, Vám řeknou, že bez jednoho důležitého kroku se těžko na své cestě posunete dál. Ať už směřujete kamkoli. Omílá se to dokola na většině seminářů, ať už duchovních nebo o osobním růstu, dokonce to říkají i na akcích pro vysoké manažery, je to prostě jedna velká a jednoduchá pravda.

O co že to jde?

Mám na mysli ODPUŠTĚNÍ.

Pořád jsem slýchala, že je potřeba odpustit, ale komu? Proč? A hlavně JAK? O to bych se s Vámi chtěla podělit :-)

Komu a Proč odpustit?

Následující odstavec pro Vás může být překvapivý, možná až kontroverzní, možná se ve Vás všechno zavaří, ale pojďte se mnou dál a pochopíte.

Odpustit je třeba hlavně našim rodičům!!! Ono se to na první pohled nezdá, ale rodiče nám v životě strašně zavařili. To kvůli nim nebo hlavně jednomu z nich (většinou matka u ženy a otec u muže) jsme plní strachu, nesvobodní, pořád se snažíme někomu něco dokazovat, nemáme se rádi, dokonce někdy řveme na svoje vlastní děti atd. atd. atd.

Samozřejmě. Nemá smysl vinu za naše činy házet na někoho jiného. Samozřejmě. Naši rodiče nám nechtěli ubližovat, dělali vše v dobré víře a nejlépe jak uměli. Samozřejmě. V našem životě nastane chvíle, kdy se musíme rozhodnout, jestli se budeme vymlouvat na minulost anebo poslechneme svoje srdce a půjdeme dál.

Přesto na nás nutnost odpustit na naší cestě dříve nebo později zaručeně vybafne. V životě prostě nastane moment, kdy bez toho nejde jít dál. Má to svou výhodu: Jakmile se začneme zabývat odpuštěním rodičům, začneme se neuvěřitelně posouvat na naší cestě poznání. Poznání sebe sama a díky tomu i světa tam venku.

Vysvětlím to úplně jednoduše

S odpuštěním je to jako v pohádce O šípkové Růžence

Král s královnou (naši rodiče) mají o nás obrovský strach. Bojí se, odstraní všechny trny (a s nimi i krásu růží), postaví velikou zeď , neustále nás hlídají a ještě k tomu nás učí královským způsobům. Přistřihnou nám křídla, zamítnou jakýkoli projev svobody a podmiňují svou lásku: Hodná holčička za zeď nechodí, jí příborem, nevyhrnuje si sukýnku, chová se slušně…

My se pak podle toho chováme celý život, dokud nám to nedojde.

Vzpomeňte si například na situaci, když jste naposledy pustili někoho sednout v autobuse. Udělali jste to proto, že jste si to opravdu, ze srdce přáli? Nebo jste jen s úsměvem, ale automaticky vstali, abyste prokázali, jak jste slušně vychovaní?

Ano, pustit sednout někoho, komu se špatně stojí, je pěkné. Je ale veliký rozdíl, jestli to uděláme, protože si to ze srdce přejeme a udělá nám to radost nebo jen plníme očekávání všech těch cizích lidí okolo.

Zašli jsme tak daleko, že pro pocit druhých lidí učíme „královským způsobům“ i své děti: „Pozdrav! Pusť paní sednout! Poděkuj! Neřvi, rušíš ostatní! Neotravuj pána! Jak to sedíš! Nepředváděj se!“ …. Nebo je „chráníme“ před trny: „Sedni si, spadneš! Nelez tam! Pomalu! Nelítej! Slez dolu! Vylez ven!“

O důvěře

Král s královnou jsou dobří a hodní lidé, jen NEVĚDÍ, jaký vliv na nás dodneška mají, prostě si to NEUVĚDOMUJÍ. A mají strach, nikdo je nenaučil nám důvěřovat. Žijí v tom, že nám musí „přistřihnout křídla“, abychom pasovali do světa tam venku, do systému. Nechápou ještě, že jsme všichni dokonalé bytosti a že systém je živoucí organismus. To SYSTÉM SE PŘIZPŮSOBÍ NÁM, ne naopak. Naši rodiče nechápou, jak moc jejich důvěru potřebujeme.

My máme to obrovské štěstí, že žijeme v době, kdy si to začínáme uvědomovat. Už víme, že jsme vtělené božství, stejně jako naše děti, které je v podstatě potřeba „jen“ bezpodmínečně milovat.

Abychom ustáli ten tlak společnosti a všudypřítomného zastaralého názoru, že je na našich dětech potřeba něco měnit, že je potřeba je vychovávat, usměrňovat a neustále ochraňovat, potřebujeme přestat lpět na důvěře našich rodičů. Musíme přestat potřebovat jejich souhlas a musíme přestat dělat králi či královně cokoli „na vzdory“.  Potřebujeme probudit Šípkovou Růženku.

Kdo probudí Růženku?

Šípková Růženka je náš skrytý potenciál, naše vnitřní síla, naše sebedůvěra. Je tady, je přítomná, jen si dává šlofíčka. Abychom ji probudili, potřebujeme si přiznat, že nám tak blízcí a milovaní lidé, jako naši rodiče, mohli také dělat něco špatně. Že jsou to „jen“ lidé, se svými přednostmi a nedostatky, že spoustu věcí, které víme my, oni prostě nevěděli a nevědomky nás proto „domestikovali“ (ořezali, abychom pasovali do systému).

Otázka je: Kdo probudí Růženku?

Řeknu Vám to: Princ na bílem koni!

A kdo je princ na bílém koni?

To jste přeci Vy!

Pokud jste dočetli až sem, cítíte souznění, zároveň vzrušení a radost, že v tom nejste sami, pak nastal čas tasit meč a prosekat se trnitou, ale krásnou zahradou odpouštění svým rodičům. Prozkoumat temná zákoutí své duše, posvítit si na ně a díky tomu se přestat nechat ovládat na nevědomé úrovni. Nastal čas nechat si znovu narůst křídla, stát se znovu celistvými.

Prozradím Vám, že odpuštění má tři nádherné fáze. Jsou náročné, ale hlavně jsou nádherné.

První fází je přiznat si Bolest

Je důležité přiznat si, že nás něco bolí. Dokud si to nepřiznáme, tak nás bolest ovládá na nevědomé úrovni: Děláme všechno proto, abychom nezůstali sami se sebou, protože pak ta bolest vystrkuje růžky a když je přeci jen vystrčí, zatřeseme hlavou a jdeme rychle zase něco dělat nebo si pustit „telku“, zavolat kámošce… Tím ztrácíme sami sebe v přítomném okamžiku!

Často bolest také banalizujeme. Je těžké si přiznat, že nás něco opravdu TAK bolí, že nám ta máma nebo ten táta tenkrát TOLIK ublížili. Zní to jako něco nepřekonatelného, ale věřte mi, ta bolest, když ji vytáhnete z temného kouta a posvítíte si na ni, URČITĚ nebude tak hrozná, jak to teď vypadá.

Tím, že si přiznáte své pocity a přestanete je zlehčovat a zmenšovat, získáte velikou sílu.

Druhou fází je dovolit si Vztek

Se vztekem a zlostí je to stejné jako s bolestí. Je potřeba si přiznat, že se zlobíme a pořádně se vyvztekat. Zanadávat si, nebát se toho.

Vědomě si třeba postěžovat kámošce nebo partnerovi. Jen je NESMÍRNĚ důležité dodržet jedno pravidlo:  Rodiče by se o našem procesu odpouštění rozhodně neměli dozvědět! Jen by jim to ublížilo, rozvířili bychom energie, které by nám odpuštění dost ztížily nebo, pro určité období, dokonce znemožnily.

Když svým pocitům jako je bolest a zlost věnujeme náležitou pozornost, uznáme jejich velkou důležitost a dovolíme jim, ať se projeví, přijímáme tím svou stinnou stránku. Tím, že vysmejčíme a posvítíme si na temná zákoutí naší mysli, náš stín nás přestane na nevědomé úrovni ovládat a my budeme opět celiství a mnohem spokojenější.

Třetí fází je Smíření

A pak už princ líbá Růženku na ústa. Když se nám podaří opravdu odpustit, dříve nebo později dojdeme až ke Smíření. Smíření je stav mysli, ve kterém vše chápeme a už víme, že vlastně

není a nebylo co odpouštět…

 

O Feng Shui nevím skoro nic. Jsem naprostá „laička“ :-) a ačkoliv jsem o něm ani nikdy nic nečetla, můžu s jistotou prohlásit: „FENG SHUI FUNGUJE, mám na to důkazy.“ Fakt, je to úplně jednoduchý a prostý způsob, jak si každý z nás může do života přivolat radost, lásku, hojnost, cokoli chce.

Nelekejte se, nemusíte začít přestavovat nábytek nebo pořizovat fontánku, i když to má určitě také něco do sebe. Stačí udělat úplně maličko a velké změny jsou tu.

Než přejdeme k důkazům, podívejte se na to jediné, co o Feng Shui vím a co stačí vědět i vám, abyste mohli hned začít přemýšlet a tvořit svůj prostor.

Když vejdete do místnosti, tak:

• v pravém protějším rohu je zóna Partnerství,
• v levém protějším rohu zóna Bohatství (Hojnosti),
• v rohu po vaší levé ruce zóna Moudrosti,
• v rohu po vaší pravé ruce zóna Přátelství a
• uprostřed místnosti je zóna Zdraví

Samozřejmě, všechny prostory mezi tím, jsou také určité zóny, ale toto pro náš účel úplně stačí. Jak jsem již říkala, o Feng Shui vím v podstatě jen to, co mi řekl „můj“ partner Alex. Nejsem expertka na ladění prostoru, specializuji se na probouzení Vědomí v každodenním životě, hledám a vytvářím cesty, jak si do života přivolat radost, lásku, svobodu, jak získat nadhled a prožívat „aha momenty“ každý den.

A jedna taková perfektní jednoduchá možnost, jak si do života přivolat to, co chceme, je právě Feng Shui. Budu vám vyprávět, jak jsme s tímto principem „pracovali“ my s Alexem. Věřím totiž, že v našem příběhu najdete jak důkazy, že to funguje, tak tvořivou inspiraci, co podniknout, aby to fungovalo i pro vás.

Budu vyprávět hlavně o zóně partnerství, protože o té je, překvapivě :-), náš příběh.

S Alexem jsme byli dlouhé roky velice dobří přátelé. Znali jsme se z divadelní školy, pracovali spolu, trávili jsme spolu spoustu času. Do jisté doby nás ale ani v nejdivočejších snech nenapadlo, že bychom mohli být partneři. Já jsem o deset let starší a mám syna, kterému tehdy bylo devět let. Ano, byli jsme si blízcí, řešili spolu Alexovy lásky :-), filosofii, život, ale v soukromí jsme každý „byl úplně jinde“.

Až do té doby, než si Alex vzpomněl na své znalosti o Feng Shui a do zóny partnerství ve svém tehdejším pokoji dal následující fotografii. Prostě toužil po partnerce, ta fotka na něj „jukla“ z nějakého časopisu, moc se mu líbila, tak si ji vystavil v pravém rohu svého pokoje – spolu se svojí vlastní fotografií. A světe div se, za nějaký čas jsme prožívali nádherné zamilování. Nejvíce mě na tom udivuje ten chlapeček na obrázku. Vždyť já mám syna, který byl v té době přesně takhle velký!

Tak co, už mi věříte? Že ne? Tak budeme pokračovat :-)

S Alexem jsme spolu pět let, nyní máme devítiměsíční holčičku, Štěpánovi už je čtrnáct. Náš vztah je nádherný. Jasně, není každý den osvícení :-), a jsou nějaké ty oblasti, na kterých potřebujeme zapracovat, ale víme o tom, blablabla, prostě vedle sebe rosteme, jsme svobodní, šťastní.

Musím ale říct, že cesta až sem nebyla vůbec jednoduchá. Nebudu vyprávět, kdo, co a proč, ale měli jsme veliké krize, dokonce jsme navštěvovali partnerskou poradnu, málem se rozešli. A když bylo nejhůř, Alex si vzpomněl na Feng Shui, řekl, že v zóně partnerství mají být věci v páru a tak jsme do pravého rohu naší ložnice přidali druhý fíkus.

A světe div se znovu, náš vztah se začal harmonizovat. Časem mě „cvrnkla do nosu“ soška víly, tak jsem ji vystavila na parapet. Vše bylo lepší, ale pořád to tak nějak nebylo ono. Až když jsme se vrátili z dovolené v Řecku, Alex přemýšlel, kam by tak umístil sošku Sokrata, kterou si ,pro svou lásku k filosofii, přivezl.

A světe div se potřetí

Za měsíc od návratu z Řecka jsme se rozhodli, že necháme věcem volný průběh, co se početí týče, a náš vztah je od té doby opravdu čím dál tím krásnější a pevnější. Vždycky jsem cítila, že i když to na povrchu hodně skřípalo, někde v hloubi jsme v souladu, ale že to bude takováhle blaženost, to jsem nečekala :-).

Dva měsíce před tím, než k nám přišel Sokrates, jsem Alexovi odmítla vůbec jen přemýšlet o děťátku, protože v takovém stavu, v jakém byl náš vztah to bylo pro mě nemyslitelné. Jsem moc vděčná, že se vše událo, tak jak mělo. A děkuji Prozřetelnosti za náš vztah, za Štěpána i naší milovanou filosofii devítiměsíční Sofii.

Teď si dovolím pár rad, jak si přivolat do života partnera nebo partnerku:

1. Jak už bylo zmíněno, dejte si do pravého rohu vaší ložnice něco, co je vám milé a evokuje to ve vás pěkný vztah. Obrázek (můžete namalovat i sami) nebo sošku nebo knihu…..
2. Udělejte partnerovi prostor, jak ve vaší mysli, tak v bytě. Vyprázdněte pro něj třeba nějaký šuplík nebo skříňku…..
3. Udělejte si na partnera čas. Běžte třeba do kina nebo na kávu, na procházku. Ano, sami. Užívejte si sami sebe. Jak byste chtěli, aby si vás užíval partner, když to neumíte sami? :-)
4. Představujte si, co s partnerem děláte, pusťte představivost „na špacír“. Já jsem si třeba představovala, jak se milujeme na pláži, jak si povídáme, smějeme se, jak můj budoucí partner chodí na ryby se Štěpánem……
5. Když někoho potkáte, nechte představy stranou. Zažeňte očekávání a užívejte si, co je tady a teď!!!
6. NIKDY si nepodmiňujte, jaký by měl partner být. To si třeba přejete vtipného a on vás pak uchechtá k smrti :-). Když prosíte o partnera, poproste o takového, jaký je pro vás v tuto chvíli nejlepší.

Na závěr ještě malá Feng Shui inspirace

Po zkušenostech se zónou partnerství jsme začali s Alexem vědoměji pracovat také s levým rohem naší ložnice, zónou Bohatství. Od té doby, co tam v poháru „skladujeme“ naše finance a drahocennosti, už postupně neřešíme každou korunu, dostali jsme se z dluhů na nulu a v současné době už se dá říct, že jsme bohatí.

Takže Feng Shui funguje, mám na to důkazy :-)

Ať funguje také Vám, přesně tak, jak je pro Vás v tuto chvíli nejlepší…

Pokud se cítíte pod psa, nic vás nebaví, nevíte, co se sebou, vždycky zabere, když si sundáte boty (a ponožky :-) ). Bosá chůze je jeden ze zaručených prostředků, jak se ocitnout v přítomnosti a pokud nejste zvyklí běžně chodit bosí, funguje na 100%.

Když je sníh anebo mrzne, doporučuji spíše zkoumací chvilku než procházku. Jinak je možné bosochodit za jakéhokoli počasí. Osobně doporučuji začít brzy zjara. Ze začátku to strašně studí.
Nenechte se odradit a šup z chodníku do trávy. Tam to studí ještě víc áááááá, ale víc už to studit nebude, nebojte, zkuste se uklidnit, zpomalte chůzi, stojí to za to.

Vidím nohama

Po chvíli se probudí vaše vnímavost a intuice a vy si uvědomíte, že „vidíte“ nohama. Vaše nohy se stanou zároveň očima. Jako mávnutím kouzelného proutku uvidíte svět kolem sebe mnohem zřetelněji, prostoupí vás krása a radost, protože pocítíte, že jste součástí všeho toho života kolem vás. Někdy jsem schopná rozplakat se štěstím nad klacíkem na cestě, jo, opravdu, až takhle :-).

Dobré je nehodnotit, jestli je něco krásné nebo ošklivé, studené nebo hrbolaté, jen to prostě žít, tady a teď. A to jde s bosýma nohama úplně snadno.

Poznávám se

Krom bytí v přítomnosti vás chození bosky naučí také odvaze. Jak? Pokud nejste zrovna na pláži nebo u rybníka, budete bosí jediní. Ne že byste vzbuzovali nějaké pozdvižení, ale víte, že lidé kolem mohou vidět vaše bosé nohy. To je skvělá příležitost poznávat sebe.

Jak to máte vy? Bojíte se reakcí nebo je vám to jedno? Musíte se překonávat, abyste nezměnili směr? Dokážete se kolemjdoucím podívat do očí? Hodně se o sobě dozvíte, to vám zaručuji.

Jediná rada, kterou vám v ohledu kolemjdoucích dám je:  Nehrajte, že jste „ v pohodě“. Když potřebujete, jděte pomalu, kličkujte, nebo zahněte na trávník. Nikomu nedokazujete, že chodit bosky je         „v pohodě“. Tím ztrácíte přítomnost a mohli byste do něčeho šlápnout :-) nebo si něco urazit apod.

Většinou se ale žádné úrazy a nehody nedějí, protože vaše nohy vidí. Chodit bosky je bezpečné a  zdraví prospěšné. Takovou masáž vám nikdo neudělá a ještě k tomu budete otužilí a šťastní. Počkejte, až se procachtáte první louží.

Posvátná bytost

Chodím bosky v kuse jen necelý měsíc a tolik jsem se naučila. Najednou vidím, jak jsem žila odděleně od Země a tím sama od sebe. Měla jsem spoustu strachů, o kterých jsem ani netušila. Bylo mi dopřáno pousmát se nad nimi a jít dál. Ano, někdy se mi nechce, ale nějakým zázrakem se vždy překonám (spíš jsem jen líná hledat boty :-) a každý den stojí za to.

Jakoby se otevřely kouzelné dveře do ráje. Prožívám a vnímám se jako posvátnou bytost. Vždycky jsem věděla, že to jde, doufala, ale necítila to, anebo jen na krátké okamžiky. Nyní prostě jsem posvátnou bytostí, jsem součástí celku a zároveň zrcadlem těm, kdo to zatím nevidí.

Minulý týden mi jedna milá paní řekla, že je to teď moderní, chodit na boso, takže hurá do toho :-)

 

Byla jsem dnes se svou šestiměsíční dcerkou na pravidelné prohlídce u paní doktorky. V čekárně jsem zaslechla rozhovor maminky s její asi čtyřletou holčičkou. Maminka říká: „Přestaň dělat kraviny a celou větou mi odpověz, proč kroutíš tou hlavou?“ Dcerka po chvíli váhání na maminčino naléhání povídá: „Protože někdo bouchá do těch dveří.“ Maminka“ „Ale já jsem nic neslyšela, ty si zase vymýšlíš, viď?“ Holčička odpověděla, že si nevymýšlí, ale maminka situaci uzavřela s tím, že holčička je lhářka.

Ve chvíli, kdy holčička řekla, že kroutí hlavou, protože někdo bouchá do dveří mi došlo, že před chviličkou někdo odcházel z čekárny a opravdu bouchly venkovní dveře. Maminka však mluvila o dveřích od ordinace.

Děti si nikdy nevymýšlí

Já chápu, že nemůžeme být pořád přítomní, vnímaví, absolutně pozorní ke svým dětem. Máme spoustu starostí, na které je důležitější myslet. Ale také vím, jak nesmírně důležité je dětem věřit. Ony si NIKDY nevymýšlí. Proč by to dělaly? Vše co říkají nebo dělají má nějaký hluboký smysl, kterému nemusíme rozumět, ale měli bychom jim důvěřovat. Ať jsou malinké nebo dospívají. Ony nám důvěřují absolutně a když náhodou lžou, mají k tomu své oprávněné důvody.

A jak to vím? Moje maminka mi nedůvěřovala. Vyčítala mi spoustu věcí, které tak nebyly.

Například ve chvíli, kdy se brácha zvedl, že si jde pro něco do kuchyně a já zvolala „Jééé, vezmeš mi taky?“, mi bylo vyčteno, že jsem čekala až se někdo zvedne, protože jsem líná si tam dojít sama. Podobné věci se děly vcelku často. Maminka mi prostě nevěřila, nechránila mě.

Dávala mi vlastně najevo, že jsem zlá, vypočítavá a myslím jen na sebe, že jsem špatným příkladem pro mladšího bráchu.

Malá i dospívající holčička

Co se mi narodila dcerka (mám ještě čtrnáctiletého syna), hodně řeším vztah se svojí mámou. Racionálně maminku chápu, měla to v dětství podobné, snad ještě horší. Ale já se nyní potřebuji zlobit, být smutná a díky tomu v budoucnu snad i odpustit. Proto se teď často stávám svědkem takových situací.

A tak tu sedím jako hromádka neštěstí, jako ta malá i dospívající holčička. Dovoluji si prožívat smutek a potom v představách hladím, objímám a chlácholím své vnitřní dítě, které postupně začíná vesele a divoce tančit mezi květinami. Nejsem vypočítavá, sobecká ani zlá, nelžu. A ve svých skoro čtyřiceti letech se to konečně nesnažím nikomu dokazovat.

Proces odpouštění

Tato příhoda se mi stala určitě proto, že zrovna řeším vztah se svojí maminkou. Ale také mě ponoukla k uvědomění, že odpuštění je mým velkým celoživotním tématem. Odpustit mamince je nejspíše to nejtěžší, co mě v tomto ohledu zatím potkalo, ale odpustit jsem již párkrát dokázala i dřív a pokaždé mi to velice pomohlo a posunulo mě to dál.

Odpustila jsem svému otčímovi, který mě v dětství bil a psychicky týral, také svému otci, který mě „v dobré víře“ často ponižoval, odpustila jsem i sobě, napáchala jsem se na sobě i na druhých nemálo kravin. Nejvíce jsem se ale naučila v procesu odpouštění právě své mamince.

K čistému a opravdovému Odpuštění je potřeba projít několika fázemi, které mohou být bolestivé, těžké a někdy i dlouhé. Ale v každé fázi se můžeme něco naučit, každá nám dodává sílu a učí nás přijímat i dávat lásku, pomáhá nám přijmout sami sebe.

A proto jsem se rozhodla, že Odpuštění přiblížím i vám z teoretické i praktické stránky, abyste vždy měli k dispozici nástroj, jak být ve svém životě zase o něco šťastnější a svobodnější.

Otázky, které vás nejčastěji napadají:

Není lepší se v minulosti nebabrat a nechat ji spát?

Ano, opravdu je lepší minulost příliš nepitvat, nelitovat se, nevymlouvat se například na těžké dětství, ze špatných zkušeností se poučit a jít dál. Nicméně jsou v životě situace, kdy nás minulost sama osloví a dá jasně najevo, že teď je čas a možnost se s minulostí vyrovnat, čas odpouštět. Záleží jen na nás, zda toto volání vyslechneme a poddáme se víru událostí, či setrváme v „jistotách“. Jsme svobodní. Další zavolání na sebe stejně většinou nenechá dlouho čekat :-).

Proč je důležité v životě odpouštět?

Někdo nám ublížil a my si tu křivdu, bolest, zradu, neseme neustále v sobě. Jde s námi kamkoliv se hneme a na nevědomé úrovni ovlivňuje naše chování, naše rozhodování, náš život.

Tu a tam vystrčí růžky, ale bolí nás to tolik, že vzpomínku zaženeme a jdeme dál nebo o celé věci neustále mluvíme, probíráme ji odshora odspoda, chceme ji neustále řešit, ale nedokážeme ji vyřešit.

Ten, kdo nám ublížil, tu tíhu nenese. Ať už si o něm myslíme nebo o něm prohlašujeme, že je zlý, sobecký, podlý, jakýkoli, tu tíhu neseme jen my a je to tak správně.

V devětadevadesáti procentech případů nám ten „zlý zloun“ ublížit vlastně nechtěl, jen to prostě neuměl nebo nemohl jinak.

V procesu odpouštění vlastně ani ten „zlý zloun“ nemusí osobně figurovat. Je to především práce a poznávání sebe sama. Znovu věci řešit, vyčítat případně informovat „zlého zlouna“ o našem odpouštění může být kontraproduktivní. Většinou to jen rozvíří minulost a vede k dalším hádkám, protože, jak už jsme si říkali, „zlý zloun“ ubližovat nechtěl, jen se neuměl nebo nemohl chovat jinak a každého bolí, když je osočován ze „zlounství“.

Pro koho je nejdůležitější odpuštění?

1. Odpustit je důležité hlavně pro nás. Odpuštění nás osvobodí. Když doopravdy odpustíme, cítíme se jako po koupeli v průzračné tůni s chladnou křišťálově čistou vodou.

2. A pokud dokážeme odpustit, je to velice důležité také pro naše děti. Jsme svobodnější, průzračnější, naše mysl nás nezahlcuje haldou nepodstatných věcí, kterými zakrývá bolest. Můžeme být přítomnější a vnímavější ke svým dětem.

3. A pokud se nám podaří doopravdy odpustit našim rodičům, léčí se tím celé rodové linie. Jak do minulosti, tak do budoucna. Pochopíme koloběh toho, co ublížilo našim rodičům a způsobilo bolest nám, vstoupíme do středu tohoto koloběhu a pročistíme ho.

Naše děti nás za to budou učit bezpodmínečné lásce, čistotě a radosti.

A jak tedy vlastně odpouštět?

V procesu odpouštění je třeba projít třemi fázemi.

1. Fáze sebelítosti

Dovolit si prožít a procítit bolest, smutek, dovolit si plakat, je to taková fáze sebelítosti, ale je velice důležitá

2. Fáze zloby

Dovolit si se zlobit. Jistě, víme, že „zlý zloun“ nám ublížil či ubližoval nevědomě, neuměl či nemohl se zachovat jinak, ale to je v této fázi vedlejší. Potřebujeme se na něj zlobit, potřebujeme se zlobit mocně, potřebujeme si to dovolit. Nemusíme o tom ale dotyčnou osobu informovat a neublížíme tak zbytečně více jí ani sobě.

3. Fáze očištění a lásky

Zde se zbavujeme moci, kterou nad námi „zlý zloun“ měl a necháváme vše prostoupit láskou, bolestivé situace i naše zlobení. Odpuštění pak většinou přijde samo, nečekaně a tím intenzivněji

Jelikož sama dobře vím, jak je Odpuštění přínosné, léčivé a osvobozující ve všech svých fázích, napsala jsem pro Vás eBook 3 květy odpuštění.

Více informací najdete zde>>

Cesta k Odpuštění je vaše, kolik je na světě lidí, tolik je cest. Dopřávejte si hodně lásky a porozumění. Chyťte svůj život do svých rukou a hýčkejte si ho každý den.

Přeji Vám šťastnou cestu

Jsem tu a píšu blog. Začínám. Píšu o tom, proč píšu a píšu o tom, o čem píšu. Píšu proto, že chci, plním si tím jeden ze svých snů. Píšu proto, že jsem konečně překonala strach, pochopila svůj potenciál, své poslání a otevřela se možnostem. Tedy spíše, rozhodla jsem se překonávat strach, začínám chápat svůj potenciál a otevírat se možnostem.

Píšu o prožitcích štěstí, o přítomné mysli, o meditaci v pohybu, prostě o duchovním bytí v každodenním životě. Má duchovní učitelka Míša Miňovská říkávala, že odjet do kláštera v Himalájích a tam meditovat za lepší svět je sice pěkné, ale my se tomu máme naučit právě zde, v tom „všedním životě“.

A tak to učím. Učím to sebe už mnoho let. Rozdala jsem za ta léta mnoho rad, o které většinou nikdo nestál, až jsem se naučila i to, že na určité věci člověk musí být připravený. Věřím, že pokud tyto řádky čtete, najdete si právě to, co je pro vás v tuto chvíli důležité a prospěšné.

Spoustu principů, rad a technik již znám a používám, ty vám zde s radostí předávám, nejčastěji v podobě příběhů a konkrétních příkladů. Také se s vámi ráda budu dělit o nová dobrodružství na mé každodenní cestě sebepoznání. A bude to zajímavé, chystám se s rodinou hodně cestovat, také chci v tomto roce překonat svou stydlivost, co se sexuality týče, takže trocha červené knihovny :-) a dále se nechám překvapit, co mi můj blog přinese. Těším se ….