Svatojakubská cesta aneb Když si máma plní sen

Letošní léto je báječné. Bydlíme teď v Černošicích u Prahy, naproti zahrádce máme les a koupání u řeky co by kamenem dohodil. Tak proč se sakra ženu na tu bláznivou cestu? S dvouletou dcerkou na zádech a bosa? To je jednoduché, plním si tím jeden ze svých největších snů.

Posvátná Svatojakubská cesta

Snad každý (kdo ne, tak ihned přečíst!) 😊 zná knihu Alchymista od Paola Coelha. Možná znáte i jeho další skvělý příběh Poutník-Mágův deník. Tahle jeho prvotina neměla žádný ohlas, úspěch, prostě nic. Ale milý Paolo vytrval, napsal Alchymistu, díky tomu se dostal do kurzu i Poutník, a to navrátilo slávu té úžasné Svatojakubské cestě. (pro srovnání – v roce 1970 ušlo tuhle cestu 68 poutníků, po vydání knihy počet rostl, a v roce 2015 už to bylo přes 260 tisíc!).

No a já toužím na Svatojakubskou cestu vyrazit už téměř 20 let. A teď si mě zavolala. Můj partner takhle narychlo jít nechtěl (ten nápad mi vznikl doslova přes noc a na přípravu jsem měla sotva pár týdnů) a slova šestnáctiletého syna byla „ani omylem“ 😊. Tak jsem se rozhodla jít s dvouletou Sofií prostě sama. Vždycky jsem chtěla jít bosa – teď už chodím bosa druhým rokem – a cítím se  připravena.

Západní Evropa je „protkána“ trasami této posvátné stezky. Všechny končí v krásném španělském městě Santiago de Compostela. Vždycky jsem chtěla jít tak jak se to má, od dveří svého domova. Nicméně jsem slevila a vybrala si Portugalskou trasu, která vede z Porta a je asi 250 Km dlouhá. Až teď mi dochází, že jsem vlastně před 18 lety do Porta dojela stopem, tak tuto část cesty jsem si tak trochu odbyla už tehdy. Vše je tak, jak má být.

Dvě poutnice

Mou vybranou trasu většina lidí ujde tak za 10 dní. My na to se Sofíí máme něco málo přes měsíc. A není jisté, že dorazíme do cíle. Mottem mého projektu Životerapie ale je:

„Tvé děti tě přišly učit.“

A tato cesta je jen pokračováním tohoto nádherného přístupu. Má dcera a já, dvě poutnice. Ona je mou průvodkyní, já její ochránkyní. Kam a kdy dojdeme není důležité, důležitý je Přítomný okamžik, kterého je Sofie mistryní.

Zatím jen před doma před brankou :)

Co mi Svatojakubská cesta dala už před odjezdem?

1) Strach

Chvíli trvalo, než jsem se definitivně rozhodla. A i potom jsem si nebyla úplně jistá. V takových chvílích moc pomáhá, když je nablízku člověk, který vás podpoří. No, jednodušší by bylo, kdyby můj skvělý partner řekl, že je to příliš bláznivé a já nikam nejela, ale…

Neřekl to. A já bych potom nenaplnila své poslání. Nezjistila, že žít svůj Osobní příběh, to chce odvahu. Uvědomila jsem si spoustu svých strachů spojených s takovou cestou, přijala je a už se nebojím. Odevzdala jsem vše paní Prozřetelnosti.

„Pak zemřeš při prožívání svého osobního příběhu. To je o hodně lepší než umřít jako milióny lidí, kteří se nikdy nedozvěděli, že Osobní příběh existuje.“
Paolo Coelho

2) Přítomnost

Být přítomná a večer klidně usnout, je teď, pár dní před odjezdem, opravdu těžký úkol. Ale díky tomu si v noci i přes den mnohem víc uvědomuji, kde a proč zrovna jsem. Učím se být teď doma a ne na cestě, abych potom byla opravdu na cestě a ne doma 😊.

3) Výskok z komfortní zóny

Už jen rozhodnutí a přípravy na takovou cestu jsou obrovským krokem mimo komfortní zónu, to je jisté. Nicméně já se k tomuhle kroku cítím zrozená, je to přeci jen můj Osobní příběh, tak to není tak těžké. Pro mě bylo a stále je nejtěžší něco úplně jiného.

Pořídila jsem si „chytrý telefon“ (doteď jsem byla oddána jen tlačítkům) a fotím, točím videa a učím se učím. Vytáhnout selfie tyč mezi lidmi je pro mě stále těžké a vůbec jsou tyhle technologie pro mě teď dost nové a náročné.

Když odsuzujeme a hodnotíme ostatní (o selfie tyčích jsem měla kdysi opravdu jasno) 😊, tak potom nic neděláme, protože máme strach, že nás ostatní také hodnotí a odsuzují. Třeba mám kámošku, která celý život netančí, proč? Jednou, asi před 20 lety na diskotéce mi to došlo. Na parketu se svíjela jakási slečna se dvěma mladíky. A má kámoška říká:

„Podívej se na ní, kancelářská myš, jak se natřásá, co si o sobě myslí…“

Chápete? To nás nesmírně omezuje, tohle neustálé hodnocení. Tak jsem si uvědomila své omezení s tyčí a vůbec, sdílet své fotky nebo videa je pro mě strááášně těžké, vždycky bylo. Ale víte co?

Kdyby to inspirovalo alespoň jednu mámu, co si taky splní své bláznivé sny, tak to stojí za to…

První video je na světě a já se snažím být na sebe pyšná 😊. Jeslti vás zajímá, jestli to přežijeme a jak cesta bude probíhat, sledujte FB @zivoterapie, tam snad zvládnu sdílet ty nejzajímavější momenty, poznání, vize, inspirace…

Buen Camino…