Řev jako cesta k osvícení

Letos v srpnu jsem šla Svatojakubskou cestu. Sama, s dvouletou dcerkou Sofií v šátku na zádech a bosa. Ušly jsme asi 260 km za 23 dní. Kráčely jsme klidným, pomalým tempem z portugalského Porta do španělského Santiaga de Compostela. Hodně jsem u toho křičela. Bolestí, radostí, vztekem…

Dnes se s tebou chci podělit o tom křiku ze vzteku. Nečekala jsem, že zrovna ten bude největším darem, který mi tato nádherná Cesta dala.

Špatné svědomí

Nebudu nic skrývat, křičela jsem skoro každý den Cesty. Někdy proto, že jsem musela Sofinku několikrát sundavat, a znovu navazovat do šátku na záda. Někdy proto, že dělala něco, co jsem nebyla schopná unést (třeba roztahala věci sbalené na zítra), někdy prostě futr kňourala…. Znáte to, nic výjimečného, v podstatě to nebylo horší než doma, ale já křičela mnohem víc. Byla jsem na to sama a byla jsem unavenější než doma. Alespoň jsem si to myslela. Ten důvod byl ale úplně, úúúplně jiný.

Byly jsme totiž samy, nejčastěji úplně samy, někde v přírodě. Pořádně jsem si zařvala, pustila to ven a byl klid. Za chvíli už jsme zase kráčely, trhaly ostružiny, zpívaly, prostě byly tady a teď. Sofinka mé projevy vzteku, můj řev, většinou brala úplně v pohodě. Nikdy jsem jí totiž nepovažovala za příčinu, neobvińovala jí, ani nijak nehanila. Vždycky jsem jí ujistila, že to není její chyba, že si něco řeším já a většinou jsem jí poděkovala, že mě učí.

Přesto jsem vždycky měla špatné svědomí. Pocit – zase jsem to nezvládla – se po takovém „výbuchu“ vždycky dostavil. A to je ONO! My si ani nedovolíme ty emoce cítit, natož projevit. Když nás potom překvapí, bereme to jako obrovské selhání. Není to selhání. Pustit emoce „ze řetězu“ je naopak výhra. I přes pocit viny mi na Svatojakubské cestě zmizel exém z rukou, vyřvala jsem ho. Ale to vím dnes, tehdy jsem to ještě netušila. Protože teprve po návratu domů začala ta největší „škola“.

Bestie

Zrovna to vyšlo tak, že když jsme se vrátily, Alex („můj“ partner) odjel hned druhý den na týdenní Spiritual camp. Užili jsme si tedy krásný společný půlden a pak zase samy dvě. Ten týden byl zvláštní. Nepotřebovala jsem křičet, byla jsem tak nějak oddaná a zamilovaná do všeho a všech. Užívala jsem si přítomnost a plakala radostí kvůli každé maličkosti.

Tento požehnaný stav bytí v Přítomnosti si teď užívám zas, ale nedošla bych sem, kdybych nepoznala Bestii v sobě. Možná to zní drsně, Bestie, ale já jsem do ní zamilovaná. Moc mi pomohla a pomáhá dál. Jen bylo moc důležité nechat jí projevit. A já to dokázala! JO! A jak? No, byla to divočina :).

Když se Alex vrátil ze svého Spiritual campu, chvíli vše bylo nádherné. Lítali jsme si na vysokých vibracích, sdíleli nadšení, lásku, poznání….. Časem nadšení opadlo a my se teprve začali pořádně učit.

Vrátil se mi exém. Proč? Sakra, vždyť už byl pryč. Jaký rozpor v sobě mám? Co jinak cítím a jinak žiju? Ptala jsem se neustále dokola. Dřív jsem na to nemohla vůbec přijít (u sebe je to vždycky nejtěžší), ale teď jsem měla indícii, jasné vodítko. Na Cestě exém odešel a doma ho mám. Začala jsem si připouštět, že to souvisí s Alexem.

Přijetí

I když toho o emocích vím hodně a spoustu z nich se dávno nebojím projevit (díky tomu je také projevovat už většinou nepotřebuju), ječící Bestii jsem ještě zpracovanou opravdu neměla. Dovolila jsem jí vystrčit růžky na Cestě, kde jsem byla sama, ale doma? Před Alexem? To né.

Jakmile se před ním Bestijka jen trochu projevila, hned jsem se cítila nepřijatá, prašivá a odporná. To přece není ta duchovní vyrovnaná žena, o kterou se tady snažim. A pak měl Alex seminář. Byla jsem pár dní zase se Sofinkou sama. Na konci třetího dne Bestie ukázala, co umí. Po kuchyni lítaly talíře s moukou, strouhankou i vajíčkem, následovány patizonem. To vše doplňováno hysterickým řevem.

To už bylo i na malou Sofinku moc a začala plakat. Uklidnila jsem se a zase tu malou lásku ujistila, že se jí to netýká. Moc jsem jí poděkovala, že mě takhle učí, i když jsem v tu chvíli nevěděla co. Do toho zatelefonoval Alex, jaká „náhoda“. Já uplakaná, dítě uplakané a v kuchyni jako po výbuchu.

Ten moment byl snad nejdůležitější ze všech. Zavolal přesně ve chvíli, kdy jem byla v takovém tom zvláštním klidu „po bouři“. Řekla jsem svému milovanému partnerovi co se stalo a on nebyl vyděšen (jak tomu bylo párkrát dřív). Když pak přišel domů, objal mě a řekl, že mě miluje ještě víc.

Tenhle výrazný patizónový zážitek mi ukázal jednu podstatnou věc. Sofinka začala plakat a já se kvůlí ní uklidnila, ale cítila jsem, že ta Bestie potřebuje řádit mnohem víc. Potřebovala jsem ještě řvát a kopat, rozbíjet věci, prostě běsnit až do úplné únavy. A co bylo nejdůležitější, přijala jsem, že to tak je!

Nová kámoška

Hned druhý den jsem byla odměněna. Královsky odměněna. Byli jsme všichni tři v lese a s Alexem jsme prováděli dechové cvičení. Nádherný prostor, nádherný prožitek, kdyby Sofie pořád nekňourala. Většinou jsem s takovou situací úplně v pohodě, ale tentokrát mě to nějak štvalo. Cítila jsem, jak se mě zmocňuje Bestie a vědomě jsem ten proces pozorovala. Potřebovala se prostě ještě „vyřádit“. A tak jsem jí nechala – ve své představě.

Stála jsem na místě, oči zavřené a ona běsnila kolem. Ječela, řvala, válela se po zemi, narážela do stromů, které by nejradši vyrvávala i skořeny a mlátila s nimi kolem sebe. Prostě šílela, nádherně šílela. A já jí s láskou pozorovala. Když se vyřádila, zjistila, že jí pozoruju. Otočila se ke mě, koukaly jsme na sebe a já plakala vděčností a láskou. To bláznivé rozcuchané stvoření na mě nechápavě koukalo. Pak se jen ušklíbla a zmizela.

Za nějakou chvíli potom jsme pokračovali v procházce a když jsem dávala Sofinku „na koně“, kopla mě do nosu. Au! Postavila jsem ji na zem, a s řevem kousek popošla. Prostě jsem to vykřičela, před Alexem! Paráda. A on s tím byl v pohodě, nemusel to prodýchávat. Přijala jsem se, i s Bestií.

A proč jí říkám Bestie? Protože od té chvíle jí pozoruji. Ona není jen šílená křikna. Ona taky všechno hodnotí, kritizuje ostatní, často hnusně nadává. Nechce mě nechat milovat a být milována. Nechce mě nechat jen tak být a nic neřešit. Teď už jí ale vnímám, je to kámoška. S láskou jí pozoruju, nechám jí vypovídat, poslechnu si, co si myslí (někdy je to teda zážitek, ona je totiž pořád „nasraná“) :).

Nejzajímavější na tom je, že čím víc jí dávám pozornosti, tím míň ona potřebuje běsnit. Už jen tak škytne nebo mávne rukou a je to. Taky už ani tolik nenadává, ale když chce, tak jí dám prostor, to je důležité. Nezaháním jí, to jí totiž dává největší moc…

3 černá pírka

Tenhle článek mi dal pěkně zabrat. Psala jsem ho asi na třikrát. Pořád to nějak nešlo, zamotávala jsem se do obecností.

Veliká snaha a touha pomáhat nestačí, musíš se otevřít Terezo!

Zavolal nakonec můj vnitřní hlas a bylo to. Tak jsem to pěkně pustila všechno ven. Chyběl mi jen závěr. Vyrazila jsem se Sofinkou do lesa a co se nestalo? Čekala tam na mě 3 černá pírka. Ležela tam už pár dní, koukala jsem po nich, ale teprve dnes mě napadlo je sebrat. Teprve dnes jsem si je zasloužila. Jsou černá, to znamená, že jsem přijala svou temnou stránku, svůj stín. Za to jsem získala svobodu létajících ptáků a jejich úžasný nadhled. Ach, jak moc jsem vděčná…

Možná taky toužíš dělat bláznivé věci, jako sbírat peří nebo tančit v lese na zvuky světa nebo třeba….. :) Možná ti to tvá Bestie zatím nechce dovolit. Tak jí pojď poznat, pojď se s ní skamarádit, pojď najít svou sílu a získat svobodu. Pojď na seminář Probuzení vědomé ženy, který se koná 1. a 2. prosince v Praze (nocleh zajištěn). Těším se na tebe.

Všechny informace o semináři najdeš, když klikneš zde >>

A kdyby ses o křiku chtěla dozvědět něco málo víc, pusť si video. Nahlížím v něm na křik ještě z dalších úhlů pohledu, které by tě mohly zajímat. Jsou velice prospěšné, tak jsem to sem pro tebe nasdílela taky.

Seminář Probuzení vědomé ženy >>