Ne/Nechte své děti běhat po silnici

Tak mě má dcerka zase jednou donutila se zamyslet. Dospěla jsem k tak převratnému poznání, že se o něj prostě chci podělit. Je to neuvěřitelně nádherná věc, tenhle život. Miluju momenty, kdy se můj mozek „převrátí naruby“.

Už delší dobu ke mně z různých stran doléhají úvahy, názory a diskuze o vymezování hranic. Někdo je přesvědčen, že se dětem „musí dát limity, musí přeci dodržovat nějaká pravidla!“. Čím dál tím víc lidí ale k této otázce přistupuje docela jinak. Tito rodiče pak narážejí na realitu, ve které žijeme a řeší někdy až absurdní situace. Jak byste řešili vy, ty následující:

Vaše dítko chce chodit svobodně po restauraci, kde jste na obědě, a „obtěžovat“ (povídat si) s ostatními hosty.
Nebo:
Vaše dcerka miluje kabelky, nejdříve jí stačí zkoumat tu vaší, pak i vašich návštěv a nakonec i cizím paním v tramvaji :).
A co tohle:
Milovaná ratolest prostě nechápe, že na silnici jezdí auta a neustále tam chce běhat.

Jasně, nejjednodušší je všechno dítěti zatrhnout, možná mu to nějak vysvětlit, jakože „tohle se nedělá“, „tohle se nesluší“, nebo „tady jezdí auta“, a řvoucí dítě odnést do „vymezených hranic“.
Ale co jsou to vlastně ty hranice? Kde se vzaly? Dodržujeme je dobrovolně? Není to celé jen „program“ nainstalovaný do naší hlavy?

Všechny informace, které se dostanou do mozku do 6 let věku, nevyhnutelně ovlivňují chování jedince z 95% po zbytek života.
Důsledky jsou tak hluboké, že ovlivňují nejen život jedince, ale mohou změnit i celou civilizaci.

Bruce H. Lipton, Ph.D (mezinárodně uznávaný buněčný biolog) 

Ano, je tomu opravdu tak. Z 95% opakujeme to, co nám říkali naši rodiče, naše okolí, média apod. Do šesti let se nacházíme v hypnotickém stavu, to je vědecky dokázaný fakt. Však si vzpomeňte, kolikrát jste třeba stáli na přechodu, na všechny strany nikde nikdo, ale bez zeleného panáčka se prostě silnice nepřechází! Když tomu věnujete chviličku, určitě přijdete na spoustu jiných podobných příkladů.

Byla jsem, a v mnoha ohledech stále jsem, zhypnotizována. Ale postupně se probouzím, a to je někdy neuvěřitelně těžké. Většinou ale nádherné, vzrušující, zábavné, až elektrizující.
V čem to mé probouzení spočívá? Například právě ve zkoumání hranic a pravidel, která mám v sobě nastavená. Pojďme použít příklady, které jsem uvedla výše.

Možná to pro vás bude nejprve trochu moc, ale zkuste mi dát chvilinku… třeba právě vás čeká obrácení mozku naruby, ten elektrizující „aha moment“, který vás posune na úplně nový „level“! :)

„Prekérka“ v restauraci

Takže, co když chce moje dítko „obtěžovat“ ostatní hosty v restauraci? Je to prekérní situace, dokud si neuvědomím,
že tím rozvíjí mezilidskou komunikaci,
že není náhoda, koho si vybere a s kým „laškuje“,
že mě by přeci vůbec nevadilo, kdyby k mému stolu přicupitala takováto cizí bytůstka.

Když dcerku nechám, pozoruji neuvěřitelný úkaz: Ona se u nikoho nezastaví déle než na pár vteřin, vymění pár úsměvů a cupitá dál. Málokdy se stane, že někdo opravdu stojí o její pozornost a zaujme jí na delší dobu. Když malá „prozkoumá“ prostor, přijde zpět k našemu stolu, řekne „hají“ a to znamená, že chce vysadit do své jídelní stoličky…

Kdybych to nerespektovala, přišla bych o tolik milých úsměvů a „popovídání si“. Má dcerka mě opravdu učí otevřenosti, komunikaci a přívětivosti. Ano, někdy člověk nemá sílu překonávat „bariéry“ a předsudky, a v takové dny my prostě zůstaneme radši doma :).

Tabu v kabelce

Dobrá, chování v restauraci jsem přehodnotit dokázala, ale co kabelky? Co kdyby moje dcerka chtěla zkoumat kabelku cizí ženě v tramvaji? Tam je moje hranice, říkala jsem si. To bych jí přeci nedovolila!

Tato situace u nás zatím nenastala, ale nedala mi spát. Naše maličká totiž miluje mojí kabelku a vždycky z ní vytahá všechny věci, včetně peněženky, ze které také vytahá všechny věci :). Nedávná bezesná noc mi ale přinesla další ohromující probuzení. Začala jsem uvažovat o tom, co máme tak tajného ve svých kabelkách a proč je tak veliké TABU se do nich podívat? Jasně, všechny tam máme chaos a binec a nejedna z nás odtamtud jednou vytáhne snad i piáno :), ale je to důvod ke strachu, studu nebo obavám?

Ano, ukázat cizímu „prtěti“ svou kabelku na veřejnosti, je čin hodný velice otevřené a přítomné bytosti. Já doufám, že až se mi to stane, budu taková. Také věřím, že až má dcerka bude chtít někomu prozkoumat kabelku, budu dostatečně citlivá, jak k dceřině svobodě, tak ke strachu, studu a obavám té paní.

A co teprve běhání po silnici?

To už je úplný „úlet“, říkáte si. A já si to myslela také. Než mě mé milované „probouzení“ začalo navádět úplně neuvěřitelným směrem. Proč vlastně mají auta takovou přednost? Copak ti řidiči to dítě nevidí? Opravdu je to, za čím nás ta auta vozí, TAK MOC DŮLEŽITÉ A URČITĚ TO NEPOČKÁ? Ani pár minut?

Představila jsem si, jaký by byl svět, kde by děti byly uznávány alespoň tak, jako v Indii krávy.

Prostě si hrály na silnici, pane řediteli, proto jedu pozdě, ale měl jsem díky tomu chvilku klidu a jak jsem tak na ně koukal, napadla mě skvělá strategie pro příští kvartál. :)

Jak se zachováte příště vy, až uvidíte děti kolem nebo na silnici? Budete taky kroutit nevěřícně hlavou?…. Nebo???

Své děti do silnice běhat nenechám, to opravdu ne, ale ty hranice, které se neustále rozšiřují v mé hlavě, za ty jsem opravdu moc vděčná. Jestli chcete rozšířit ty své hranice nebo si dokonce dovolit „překročit meze“, přijďte na můj hluboce prožitkový seminář Probuzení vědomé ženy. Myšlenka na ten seminář ke mně přišla jednou v meditaci a díky ní jsem od té doby pomohla mnoha ženám. Teď můžu naučit i vás vyskakovat ze zajetých kolejí, osvobodit se a být opravdu sama sebou.

Jak vypadá to mé probouzení, už víte, jak asi bude vypadat to vaše???