Po čem touží moje srdce, mě neuživí. Opravdu?

Vždycky, když jsem „běhala“ volná po lesích, říkala jsem si, jak by to bylo parádní, kdyby mi někdo platil za to, že chodím po lese. Moje srdce prostě touží bloumat po lese, být klidná a napojená na posvátnou podstatu všeho. Nemusí to být samozřejmě jen les, horské pláně nebo mořské dálavy, poušť, co vás napadne. Dnes už vlastně dokážu „chodit po lese“ i uprostřed města.  A světe div se, jsem za to královsky placená.

Také jsem kdysi toužila metat salta na louce. Ten pocit svobody a radosti. V té době mi bylo 29 let, byla jsem „svobodná matka“, synkovi bylo 5 let. Jeho táta se tehdy zmátořil, našel si práci blízko nás a začal občas hlídat. Najednou jsem měla čas na sebe, na své sny. Nejdříve to byl kurz salsy, chvilku capoeira, až jsem si vzpomněla, že chci ty salta. Všemocný pan Google na mě tehdy „vyplivl“ dva odkazy. Z toho jeden byla Katedra komediálního a nonverbálního divadla na AMU. Tam se učí také akrobacie.

Přijímačky za čtyři měsíce? Proč ne.

Do té doby mě v životě nebavilo nic tak, jako ty přijímačky. Šla jsem do toho se vším všudy, dělala pitomosti na zkoušce z klaunerie, hrála připravenou pohybovou etudu (mimochodem, týpek, který mě připravoval mi nejdřív řekl, že na to vůbec nemám, musela jsem ho ukecat):), na improvizaci mě nechali předvádět, co je napadlo. No schválně, jak byste zahráli třeba ohryzek, měsíc nebo minerálku?

 „V nejhorším se jen šíleně ztrapním“, říkala jsem si, a když jedna ze zkoušejících řekla, ať předvedu Edith Piaf, zaspívala jsem na „plný pecky“ těch pár slov, které každý zná:  „Non, rien de rien, non, je ne regrette rien “. Podotýkám, že do té doby jsem  nahlas nezpívala nikdy!

A pak přišel na řadu pohovor. Členové přijímací komise zjistili, že stojím na jevišti poprvé v životě. Boris Hybner se mě tenkrát zeptal, proč tam vlastně jsem. „Abych si na smrtelný posteli mohla říct, jó, zkusila jsi to.“ Prý, jestli mám tu smrtelnou postel doma :).

Myslím, že mě tenkrát vzali jen díky Borisovi. Měl rád ztřeštěné nápady. Jsem mu moc vděčná, hodně mě naučil. A nejen on.

Pět let Pět žen

Nebyla to žádná procházka růžovým sadem, takové permanentní vystoupení z komforntní zóny, ale nikde jinde bych se o sobě a lidech tolik nedozvěděla.
A pak to přišlo. Úspěch. Pět let, pět žen. Pět let jsem byla součástí souboru Mime Fatale, který tvořilo pět žen. Vyprodaná divadla, standing ovation, zahraniční zájezdy, to vše bylo moc krásné a tehdy mi to připadalo důležité.

Dnes vím, že pro mě bylo nedůležitější „soužití“ se čtyřmi dalšími hérečkami. Byla jsem nejstarší, byla jsem taková máma. Kdybych neměla tak velké ego a umělecké ambice, mohla bych to, co dělám dnes, dělat už dávno. I ostatní kolegové mi občas zavolali, chtěli se sejít. Já si mnula ruce, myslela jsem si: „Á, on určitě dělá nějaký projekt, dostanu roli.“ A víte co? Oni chtěli „jen“ poradit se životem. Kdybych tehdy věděla, co vím dnes, byla bych nadšená.

Došlo mi to, až když přišla na svět má dcerka. V těhotenství jsem nechtěla hrát na jevišti emoce, vypadla jsem z toho hektického světa a znovu se dostala do svého středu. Najednou ke mně začalo chodit spoustu informací , o přirozeném porodu, o unschoolingu, o kontaktním rodičovství…. Věděla jsem, že čekám holčičku (i bez ultrazvuku) a rozhodla jsem se, že chci být spokojená jako žena. Abych měla své dceři co předat.

Následuj své sny a touhy

Začala se ve mně probouzet starodávná  ženská moudrost a síla, kterou jsem dříve jen tušila. Otevřela jsem se čiré přítomnosti. Zalomcovala se mnou svoboda. Navázala jsem na své duchovní učení, které jsem vlastně díky herectví přerušila a vrátila se do posvátného prostoru ticha. Má největší touha nebylo divadlo, došlo mi. Toužím „běhat“ po lese a ten posvátný klid a prastarou moudrost předávat dál.

Neptám se, co chci od života, ptám se, co chce život ode mě.
Eckhart Tolle

Povím vám velkou věc. Život od nás nežádá to, co nám říkají naši rodiče nebo učitelé ve škole. Život od nás žádá jediné:

Poznej a přijmi svoje strachy a vykroč na cestu za tím,
po čem touží tvoje srdce.

To, co si ze srdce nejvíc přejeme, to je to, čím máme obohatit tento svět. A nejdůležitější je si uvědomit, že za to můžeme být královsky placení. Všechny řeči o tom, že umělec si nevydělá nebo že pekař bude vždycky tak akorát vycházet s penězi, jsou jen nepřekonané strachy.

Pekař, když bude svoji práci opravdu milovat, bude vyhlášený tak, že za ním pojedete světa kraj a za jeho vánočku zaplatíte třeba „majlant“ (aspoň já už to tak párkrát udělala) :). Stejně tak je to s každým jiným oborem, po kterém toužíte.

Po mnoha peripetiích mládí mě mé srdce přivedlo k východním naukám a duchovnímu růstu. Díky tomu jsem si dokázala uvědomit svou touhu metat salta na louce. Salta jsem metala akorát na trampolíně, ale dostala jsem se k divadlu. Divadlo mi dalo milión zkušeností, díky kterým dnes inspiruji mnoho dalších žen, aby šly tou svou vysněnou cestou. A tak se splnila má prvotní a nejbláznivější touha, „běhat“ po lese a být za to placená.

Les je mou „pracovnou“, tam, z ticha, přicházejí ty nejlepší a nejbláznivější nápady. Strachy mi někdy nedají spát, samozřejmě, ale dýchám, prohlížím si je s láskou a jdu dál.
A proč vám to tu celé píšu? Ne, nechci se vytahovat, opravdu není s čím. Jsem prostě tam, kde vesmír chce, abych byla, na tom nic není. Píšu to, abych vás inspirovala.

Nebojte se snít, neřešte, proč něco nejde, řešte, jak udělat, aby to šlo. Nemusíte hned dávat výpověď v práci nebo odjíždět na druhý konec světa. Stačí pár nádechů a výdechů, zklidněte mysl i tělo a uvědomte si, jaká je ta vaše nejbláznivější touha. A pak?

Začněte dělat VŠECHNO, co můžete, tam, kde jste.
Wallace D. Wattles

A já dodávám: Začněte tam, kde jste, a začněte hned teď. :)