Nechválit! Nechválit! Nechválit!

„Ty jsi šikulka.“, „No to se ti povedlo!“ nebo „Ty jsi ale hodná holčička.“

Když jsem poprvé slyšela, že se děti nemají chválit, málem jsem si začala ťukat na čelo a označila tento názor za „úplnou kravinu“, aniž bych vůbec zjistila, o co vlastně jde. Díky pár zkušenostem jsem se ale naštěstí naučila neodsuzovat nic. Když mě téma zajímá, jako například nechválení, radši si zjistím více a pak si udělám obrázek.

A tak jsem se dostala k úžasné knize Vychováváme děti a rosteme s nimi od respektované americké terapeutky a rodinné poradkyně Naomi Aldort.  Tato úžasná dáma ve své knize, mimo mnoho jiného, vysvětluje úplně jednoduchou věc:

Když děti chválíme za nějakou činnost, ony potom tuto činnost dělají ne proto, že samy chtějí, ale proto, že za to budou pochváleny! Má to ale jeden háček. Začnou postupně ztrácet povědomí o tom, co je opravdu baví a dělají to, za co jsou chváleny nebo dokonce odměňovány.

Pravda, možná jsem trochu radikální (jak s oblibou říká moje maminka), ale po tom, co jsem si přečetla tento názor a došly mi všechny jeho důsledky, odnaučit se chválit naše děti šlo v podstatě samo. Jasně, zvyk je železná košile, chvilku to trvalo, ale stálo to za to.

Možná si teď říkáte:

Ale moje děti jsou zvyklé na pochvalu, když je přestanu chválit, budou zmatené a zklamané

A víte co? Když jim jednoduše vysvětlíte, že chcete, aby byly svobodné a dělaly věci pro sebe a ne pro druhé, ony to určitě pochopí a ocení. Setkala jsem se s případem, kdy sedmiletá holčička přijala tuto informaci s velkým povděkem a pověděla své mamince, jak jí to chválení vlastně štvalo.

Stejně tak se dá věc vysvětlit i maličkým dětem. Jak říká Jaroslav Dušek:

Děti jsou plně vědomé bytosti. To, čemu se učí, je komunikace

Když tedy děti přestaneme chválit, bude to v pohodě – vysvětlíme jim proč a ony to vezmou. Takhle jednoduché to je. A když to chápou děti, jejich babičky a dědečkové to pochopí také.

Otázkou zůstává, co my?

Jaký vliv na nás mělo „prochválené dětství“?

Cítíte pořád tu potřebu někomu dokazovat, že jste hodná holčička? Očekáváte pochvalu a uznání od šéfa, manžela, maminky nebo kamarádky, které pomáháte? Děláte pořád spoustu věcí, které vás vlastně vůbec nebaví? Prostě proto, že podvědomě chcete být vnímána jako hodná, pracovitá, čistotná, spolehlivá a kdo ví, jaká ještě?

Až moc často potlačujeme své potřeby a touhy, protože máme pocit, že je to ctnost. Má to ale jediný důsledek: Nejsme šťastné.

Určitě teď chcete vědět, co s tím. Jak toto podvědomé nutkání všem vyhovět, vypnout? Mám pro vás úplně jednoduché a mocné řešení, které se skládá ze dvou částí:

Tou první částí je, že si právě TEĎ řeknete nahlas větu:

Nenarodila jsem se, abych plnila očekávání druhých

A druhá část? Od této chvíle vymažte ze svého slovníčku dvě slovíčka: MUSÍM a NEMŮŽU. Proč?

Tato dvě slova z nás dělají oběť!

Když něco „musíme“ nebo „nemůžeme“,  jsme bezmocně zmítány a ovlivňovány okolnostmi. Nemáme vládu nad svým životem. Je to pohodlné, nemusíme se rozhodovat, nemusíme vystupovat z komfortní zóny, neriskujeme, prostě děláme, co se po nás chce, a zodpovědnost je někde v nedohlednu. Když jsme nešťastné, trochu si postěžujeme a jedeme dál, protože zítra zase musíme stihnout tolik věcí.

Když ale tato dvě slova úplně vynecháme a nahradíme je velice mocnými formulkami:

CHCI a NECHCI,

z role oběti se raketovou rychlostí ocitneme v roli Tvůrkyně svého života a tato role je zodpovědná, svobodná, šťastná a úctyhodná.

Neznamená to, že hned opustíte zaměstnání, ale jen to uvědomění, že do té práce CHCETE chodit, protože CHCETE výplatu, protože CHCETE sobě i své rodině dopřát skvělé jídlo, zážitky apod. Tak jen tohle uvědomění je úžasné. Jak říká staré přísloví:

Musím jen zemřít

A i o tom by se dalo polemizovat:)

Přijďte na můj milovaný Seminář Probuzení vědomé ženy a já vám ukážu, jak moc je vaše štěstí reálné, zbavím vás podvědomé potřeby být chválena a probudím ve vás schopnost jednoznačně rozpoznat, co chcete a co ne. Naučím vás také určité divokosti, díky které budete prostě umět říkat „ne“ nezajímavému a „ano“ krásnému a bláznivému:)