„Zbytečná slušnost“ na pískovišti

Když nelpíme na svých názorech a do hloubky zkoumáme naše „vrytá přesvědčení“ a strachy, rosteme. Hranice a omezení v našich hlavách se postupně rozpouští a nám je čím dál líp. Dětské pískovište je jednou ze skvělých příležitostí k takovému růstu.

Prozradím vám jednoduchou a velice účinnou techniku, díky které se pro vás z pískoviště stane spíš zábavní klášter v Himálajích :).

Nejprve se „koukněme“ na 3 „vrytá přesvědčení“ a strachy, které jsme si jako rodiče přinesli z vlastního dětství. Z těchto přesvědčení vyplývají 3 omezení pro naše děti, která bohužel spíš brání jejich přirozenému vývoji. Číst následující řádky pro vás může být těžké, dokonce to můžete brát jako osobní útok. Možná začnete mít silné nutkání bránit se a být naštvaná. Nic z toho ale není myšleno osobně.

Chci naopak poukázat na způsoby, jak můžeme svým dětem pomoct, aby jejich životy byly ještě šťastnější, jak podpořit jejich vlastní osobnost, a jak s nimi začít sdílet ještě více lásky. Ta hlavní práce je na nás. Ano, někdy je těžká, ale když se do ní pořádně „obujeme“, začne být neuvěřitelně krásná. Je to opravdu na nás, abychom odbourali některá svá stará přesvědčení a programy, které nám předali (ač v dobré víře) naši rodiče.

Možná se vám následující řádky budou těžko číst, ale o to víc budete odměněna, pokud se nad nimi zamyslíte a uvědomíte si do hloubky, jak to cítíte vy.

Jaká jsou tedy „vrytá přesvědčení“ a strachy, které můžete potkat na pískovišti?

1. Strach o zdraví

Jsme často přesvědčení o tom, že naše děti jsou nesmírně křehké a zranitelné bytosti, náchylné k mnoha nemocem. Ve jménu tohoto strachu kontrolujeme, jak rychle můžou běhat, jak moc špinavý je trávník, kde se tak skvěle válely sudy, jak vysoko můžou lézt. Často je nenecháme udělat krok samotné.

Toto chování má ovšem opačný účinek. Děti se opravdu náchylnými a křehkými stanou. Neumějí správně padat, jejich imunitní systém je oslabený, a ztrácí vrozenou zodpovědnost sami za sebe. Místo toho, aby vylezli jen tam, kam si sami troufnou, vše si „osahaly“, spoléhají na rodiče a na to, že je vždycky chytí.

2. Slušné vychování

Potom tu máme další druh. Rodiče se podvědomě snaží přesvědčit své okolí, že jsou slušně vychovaní. A zde na řadu přichází kontrola nad tím, jak nahlas se děti smějou a výskají, nebo kdy a komu by měly půjčit své hračky nebo houpačku, na které zrovna lítají do nebe…

Toto podvědomé nutkání nás nutí jednat za své děti, omezovat a kontrolovat jejich chování. Nedovolíme jim rozhodovat o svých věcech a hlavně, „stydíme“ se za jejich reakce. Hodný chlapeček přeci své hračky půjčuje, neřve, nevzteká se. Zažila jsem i větu: „Hodná holčička si přeci sukýnku nezvedá“.

Zbytečná slušnost je jednou z hlavních příčin toho, že se stydíme za své emoce, skrýváme je. Nepřemýšlíme sami za sebe, neřídíme se svými pocity a děláme prostě „co se má“. Kam to vede?
Skoro třetina populace užívá psychofarmaka, to není ta cesta, kterou chceme poslat své děti. Nebo?

3. Povaha

V rámci ochrany citů svých dětí někdy rodiče kontrolují i jejich povahu. Často to vidíme u dětí, které jsou tiché a klidné povahy, u dětí, které jsou spíše pozorovateli. Je to v podstatě to samé, jako u bodu dva, ale naopak. Dítku někdo „drsnější“ vezme hračku nebo ho předběhne na klouzačce, odstrčí. A rodičům to „trhá srdce“. Jsou přesvědčení, že tak to být nemá.
V podstatě nutí tu malou bytůsku aby si to „nenechala líbit“, aby reagovala úplně mimo rámec své povahy. Někdy tátové učí takové děti, jak se bránit.

Zde se otevírá veliký prostor k zamyšlení. Jak my můžeme vědět, jak se dítko cítí? Nemáme tušení, co se sem přišlo naučit a proč potřebuje takovou zkušenost. Většinou je prcek úplně v pohodě, jen pozoruje a vyrovnává se s nastalou situací (že je odstrčeno nebo bez hrabiček, které mělo před chvilkou v ruce). Naše reakce mu ovšem začne vštěpovat, že by mu to mělo být líto, že by se měl cítit špatně, že ta situace je nepříjemná.

Pískoviště v Himálajích

Jak se vyrovnat a možná i překonat tyto tři „neduhy“ českých pískovišť?

„Ztiš se.“            „Pozoruj“           „Komunikuj“

V případě strachu o zdraví je to jednoduché

Pokud máte dítko, které ještě není „poznamenáno“ vaším strachem a neztratilo přirozenou zodpovědnost samo za sebe, nechte ho dělat co chce a pozorujte. Kochejte se jeho odolností, silou a zdravím. Garantuji vám, že budete překvapená a nadšená z toho, co všechno a jak dítko zvládne. Zkuste posilovat svou důvěru v život.

Pamatuji si, když jsem pozorovala dcerku, která tehdy ještě sotva lezla. Dostala se na kraj malého, ale docela příkrého travnatého srázu. Už už jsem jí chtěla vzít, ale strach jsem překonala tím, že jsem si prostě stoupla pod ní, kdyby se kutálela moc rychle. A ona pěkně pomaloučku a v klidu „válela sudy“, přibržďujíc ručičkami, kterými se chytala trsů trávy.

Když byla starší, vlezla mi na konci září do rybníka. Byl pěkný den, ale přeci jen, konec září. To byl jeden z nejtěžších okamžiků v mém životě, opravdu. Pohledy kolemjdoucích, překonávání hlubokého přesvědčení, že musí nastydnout. Když se dostatečně vyrochnila (asi 5-10 minut), nesla jsem jí celou cestu domů a soustředila se na to, že je zdravá, že je všechno v pořádku. A bylo.

Jsem si jistá, že kdybych dcerku, celá vyděšená, vytáhla z rybníka a letěla s ní domů, dostala by nejmíň zápal plic.

Pozorujte tyhle strachy uvnitř vaší hlavy. Ovlivňují mnohem víc, než si dokážete připustit. Dítě se podvědomě snaží naplnit vaše očekávání, takže pokud dělá něco, při čem máte opravdu velký strach, který vám přerůstá přes hlavu, radši mu to zatrhněte. Ale tiše a klidně. Vysvětlete mu svůj strach a dejte najevo důvěru v jeho schopnosti. Samozřejmě, dítě v silnici je nesmysl, ale budete překvapená, kolik jiných strachů dokážete překonat a jak se vám i dítku uleví.

Jestli už je vaše dítě zvyklé na to, že ho podporujete a chráníte na každém kroku, nejdřív komunikujte. Vysvětlete mu, že dnes to bude jinak, že je to na něm. Pak se ztište a pozorujte. Pomáhejte jen v případě, že si prcek sám o pomoc řekne.

Jak se vyrovnat se „zbytečnou slušností“ a kontrolou povahy?

Opět

„Ztiš se.“            „Pozoruj.“          „Komunikuj.“

Chce to trochu odvahy, ale stojí to za to. V tomto případě je potřeba se ztišit a pozorovat svou nutkavou potřebu dokazovat ostatním, jak skvěle a slušně vychovávám své děti. Pamatuji si to u sebe. Párkrát jsem nevědomě začala řešit nějaký ten kyblíček nebo houpačku. Postupně jsem ale překonala tento strach „co si o mě kdo myslí“ a opravdu se ztišila a začala pozorovat.

Ano, ze začátku to bylo těžké a nepříjemné. Vyhýbala jsem se pískovištím, jako čert kříži, nejlépe nám bylo samotným v lese. Ovšem má dcerka, velká učitelka, povyrostla a pískoviště miluje. A tak pozoruji své nepříjemné pocity a učím sama sebe. V určité fázi se z toho stane velká zábava a teď vás naučím, jak si to užít taky.

Rodiče to často nevědí, ale děti všemu rozumí, i ty „cizí“. Když už je potřeba něco řešit, třeba vrátit lopatičku, protože odcházíte, stačí poprosit dítko, nemusíte to řešit přes rodiče. Úplně nejlepší je, nechat vše na vaší milované ratolesti a opravdu jen pozorovat.

Takže, ztiš se a pozoruj. Pozorujte ostatní rodiče a jejich způsob komunikace. Bez hodnocení, bez odsuzování. Uvědomujte si, jak reagují děti, jak si hrají, když jsou sami a když se mezi ně „míchá“ dospělý. A hlavně, pozorujte svou potřebu reagovat a řešit situace. Nic neřešte, dokud nejste vyloženě oslovena. Já dokonce, i když mě někdo osloví, prostě řeknu, ať si to vyřídí s dcerkou, že všemu rozumí. Je to velice osvobozující.

Situace totiž jsou pouze situace. Nejsou ani dobré, ani špatné, prostě jsou. A děti to vědí, zkusme se to naučit taky:)