Plyšáci a palčivé pocity. Jde to dohromady? Víc než si myslíte!

Když byl můj syn malý chlapeček, udělala jsem spoustu chyb. Neměla jsem podporu internetu, byla jsem svobodná matka, byla jsem slabá. Podlehla jsem všeobecným předsudkům a strachům. Tak například

  • se mnou nespal v posteli, bála jsem se, že ho zalehnu
  • pořád jsem ho hlídala, nenechala jsem ho udělat krok bez mé pomoci
  • neustále jsem ho něco učila a ukazovala mu, jak se co dělá
  • když se vztekal a kopal do malé motorky, ze které spadl, říkala jsem mu, že za to ta motorka nemůže, nebyla jsem schopná přijmout jeho přirozený projev vzteku
  • ve třech měsících jsem ho začala přikrmovat umělým mlékem, protože mi řekli, že mám málo mateřského mléka, kojit jsem přestala, když mu bylo měsíců osm

Palčivý pocit

Večer, když usnul, mě občas sevřel takový nepříjemný, palčivý pocit. S láskou jsem „koukávala“, jak si cucá své prstíky (nevěděla jsem tehdy, že děti si cucají prsty nebo dudlík, protože jim chybí prso, respektive mámina blízkost). Byl tak maličký, tak zranitelný, tak sám. Milovala jsem ho nade vše, udělala bych cokoli, aby to bylo jinak, ale myslela jsem, že to nejde, že to tak na světě prostě je. A tak jsem k němu přitulila jeho oblíbeného plyšáka, přikryla ho a šla si po svém.

A víte co? Ono to tak na světě není. Kdyby místo svých prstíků cucal moje prso, kdybych ho nechala dělat věci po svém a místo neustálého hlídání a „zachraňování“ mu důvěřovala, kdybych ho nechala svobodně projevit emoce, které mě děsily,
kdyby kdyby kdyby…..

Nová šance

Díky dceři, která se narodila o 14 let později, jsem měla šanci si všechny tyto věci uvědomit

  • jsem neustále překvapována, co všechno sama zvládne. Co nezvládne, do toho prostě nejde
  • svět kolem pro ní vůbec není tak nebezpečný, jak vypadal dříve. Vše, co strčí do pusy, zase vyplivne, pokud to není jídlo. „Nebezpečné“ předměty prozkoumá a jde dál ……..
  • v 99% případů jí neukazuji ani neučím, jak se co dělá. Prostě nás napodobuje nebo vymýšlí své, neuvěřitelně praštěné a inovativní, způsoby. Učím se já od ní
  • spí s námi v posteli. Kojím jí vždy, když ona chce. Jsme tak propojené, že nějaký pocit její osamělosti mě ani nenapadne. Plyšáků pár má, ale se žádným nespí, ani ho nepotřebuje tulit

A to je pro mě nejvíc… Máte ještě svého plyšáka? Nebo alespoň: Umíte si ještě představit, jaký to je pocit, když ho svíráte a tulíte k sobě? Já ano. Vždycky jsem si myslela, že je to příjemné, vždyť můj Méďa tu pro mě vždycky byl, chránil mě, rozuměl mi, miloval mě. Ale není to tak příjemný pocit. Je to přesně ta svíravá osamělost a zranitelnost, kterou jsem tenkrát cítila při pohledu na svého malého chlapečka.

A to je na dnešním světě skvělé. Pokud něco cítím (ať už se to týká mých dětí, mých snů, mého čehokoli), nejsem odkázána jen na názory a rady svého okolí. Naši rodiče patří ke generaci, která odevzdala zodpovědnost institucím. Zodpovědnost za vlastní zdraví, za zdraví a výchovu svých dětí, zodpovědnost za život.

Samozřejmě, není to tak vždy a rodiče to nedělají ze zlého úmyslu, dobře to vím, byla jsem stejná. Ale jejich rady a názory jsou hodně ovlivněné strachem, předsudky a také (nebudeme si nic nalhávat) také pohodlností.

My ale naštěstí máme tisíc možností, jak si najít informace, které potřebujeme a svá cítění opřít o zkušenost třeba zrovna podobně smýšlejících maminek, jako jsme my. A instituce se brání, vysmívají  se nám, říkají třeba:

„Vy jste zase brouzdala na internetu, že?“

a my brouzdáme dál, vzděláváme se, jsme stále silnější a je nás čím dál víc. Nebudeme už muset dělat revoluci, udělaly jsme jí sami v sobě…

Vnitřní přeměna a podpora

A jestli potřebuješ podporu v této tiché, ale obrovské vnitřní přeměně, jestli se chceš stát svobodnou, zodpovědnou, sebevědomou ženou plnou vnitřní radosti, zkus třeba začít s eCestou 3 květy odpuštění.
Odpustit sobě a svým rodičům, to je začátek obrovské transformace. Cesta to není jednoduchá, ale jako v pohádkách, kdo by si vybral tu nejpohodlnější cestu, když ví, jaké poklady se skrývají na konci té složité?

Pro mě samotnou bylo odpuštění mé mamince velice osvobozující. Získala jsem sebevědomí a ukotvila jsem se ve své ženské síle. Maminka mě začala respektovat a já přesně vím, co je pro mě nejlepší a hlavně, dokážu dát svým dětem bezpodmínečnou lásku a důvěru, ať si myslí a říká kdo chce, co chce!

Odpuštění mi přineslo důvěru ve své vnitřní vedení. Získala jsem odvahu dělat věci jinak, aniž bych ztrácela svůj vnitřní klid.
Jak díky tomu vycházím se svým synem dnes, kdy je mu téměř 16 let? Skvěle!
Ale o tom zase třeba někdy příště :)

Tereza Těšínská
Tereza je zakladatelkou projektu Životerapie. Specializuje se na probouzení Vědomí během každodenního života. Učí mámy, jak opustit svět falešných představ, napojit se na vnitřní vedení. Probouzí prastarou ženskou moudrost. Tak, aby ji mohly předat svým dcerám i synům.

Je, mimo jiné, autorkou online programu Cesta 3 květů odpuštění 3 květy odpuštění a s láskou vede semináře Probuzení vědomé ženy.

Více se o Tereze dozvíte zde >>

Komentáře