Na kraj světa se staženým zadkem aneb Vzhůru domů

Ocitla jsem se na kraji světa. Místo kompromisů jsme se s partnerem Alexem rozhodli pro nejistotu. Doteď si živě pamatuji ten moment, kdy jsme seděli v Mariánských lázních v restauraci a narychlo se rozhodovali, jestli vezmem podnájem, kde jsme byli před chvilkou na prohlídce:

• Za 4 dny máme opustit stávající domov a nevíme, kam půjdem, kam dáme věci, nábytek…
• Dvouletá Sofinka neustále něco potřebuje, nedává chvilku klidu, křik
• Realitní makléř volá jestli to berem, má rušit další prohlídku? Prosím o 15 minut na rozmyšlenou
• Servírka se ptá, co si dáme?
• Situace je totálně napjatá, její struny se pomalu začínají trhat

Toužím po klidu, vzít ten byt, mít kam jít. Nechci stěhovat věci k Alexově mamince do garáže. Jak budu dál balit, když nebudu vědět, kam a co a jak? Není to sice samota v lese, ale je to na kraji města, les za rohem, ten byt je krásnej, mezonetovej, třeba to tak má být…

Už nechci žádné další prohlídky, už jich bylo tolik, projezdili jsme půl republiky, ale

Alex to necítí, „byl by to kompromis“, říká. Od hlavy až k patě spocená strachy zvedám telefon a „sbohem Mariánky“.

Já to necítím, byl by to kompromis

Důvěra

Sofinka už nic nepotřebuje, Servírka přináší jídlo, je klid. Všem se ulevilo. Najednou víme, že jsme udělali dobře. Cestou domů si celých 200 kilometrů libujeme v radosti, odevzdání a důvěře. Jsme v rukou božích, doslova. Pořád stažené půlky strachy, ale to k tomu přece patří, to už známe.

Místo realitních serverů jsme „rozhodili sítě“ mezi přátele a komunitu duchovních lidí, se kterými spolupracujeme. Zredukovali „náš majetek“ na objem jedné menší dodávky a prozatím ho uložili do maminčiny garáže.

Ocitli se na konci světa, v Klokočově, v Beskydech. Nemáme elektřinu, vodu nosíme ze studánky. Zažíváme nejkrásnější období našeho vztahu.

Chaloupka

Tu starou dřevěnici nám půjčili lidé, které jsme nikdy neviděli (známí známých, znáte to). Klíč byl prostě schovaný kdesi pod prahem. Přijeli jsme navečír, byl začátek května. Měli jsme za sebou 400 kilometrů, pršelo, byla zima. Uvnitř jsme našli jednu malou opravenou místnůstku, kamna připravená, jen škrtnout.

Postupně jsme zjistili, jak je ta chaloupka nádherně přívětivá a útulná.

Jednoduchá krása a funkčnost. Vše na pravém místě. Bez vody a elektřiny žijeme, díky Pavlu Gajdošovi a jeho rodině, jednoduše a pohodlně.

DĚKUJEME!!! A ty knihy, co jsme tu našli!

Postupně jsme zjistili, že jsme si velice blízko. Se vším nám poradili, po telefonu. Dodnes jsme se neviděli, už tu žijeme třetí měsíc. Postupně jsme „je donutili“ přijmout nájemné :).

Já jsem se do chaloupky zamilovala první večer. Paprsek světla, co rozzářil kmen statného jasanu před oknem a posvítil mi do tváře. Zapálená svíčka, světnice perfektně uzpůsobená klidu a meditaci. Tolik jsem oceňovala a pořád oceňuji lidi, kteří to tu takto stvořili. Alex se zamilovával postupně, zato do hloubky.

Chrám radosti

Měli jsme v plánu zůstat tu do podzima a pak vyrazit za dalším dobrodružstvím, kamsi na jih Evropy. Pár dalších událostí nás dovedlo k rozhodnutí zůstat v Beskydech. Probudila se stará touha stvořit posvátný prostor, jakýsi „chrám radosti“ uprostřed přírody. Je to přesně ten způsob služby lidem, pro který jsem se narodila. To už teď vím jistě.

Začali jsme hledat pozemek pro soběstačný přírodní dům nebo starou chalupu. Cestou na záchod přemýšlím o tom, že

• jsme chtěli bydlet na samotě
• někde, kde můžeme chodit nahatí
• někde v krásné přírodě

Přemýšlím o tom, že tadle naše chalupa to vlasně splňuje. Přemýšlím o tom, jakou „náááhodou“ jsme se tady ocitli. A v tom
PRÁSK! Rána do hlavy.
Praštila jsem se o futro kadiboudy. AHA?
Do toho volá Pavel, že se rozhodli tu chalupu prodat.

Tak co, jsme tu správně???