Svrhněte krále s královnou! Aneb Jak probudit Růženku

Všichni úspěšní lidé, koučové, spíkři, duchovní mistři, psychologové, Vám řeknou, že bez jednoho důležitého kroku se těžko na své cestě posunete dál. Ať už směřujete kamkoli. Omílá se to dokola na většině seminářů, ať už duchovních nebo o osobním růstu, dokonce to říkají i na akcích pro vysoké manažery, je to prostě jedna velká a jednoduchá pravda.

O co že to jde?

Mám na mysli ODPUŠTĚNÍ.

Pořád jsem slýchala, že je potřeba odpustit, ale komu? Proč? A hlavně JAK? O to bych se s Vámi chtěla podělit :-)

Komu a Proč odpustit?

Následující odstavec pro Vás může být překvapivý, možná až kontroverzní, možná se ve Vás všechno zavaří, ale pojďte se mnou dál a pochopíte.

Odpustit je třeba hlavně našim rodičům!!! Ono se to na první pohled nezdá, ale rodiče nám v životě strašně zavařili. To kvůli nim nebo hlavně jednomu z nich (většinou matka u ženy a otec u muže) jsme plní strachu, nesvobodní, pořád se snažíme někomu něco dokazovat, nemáme se rádi, dokonce někdy řveme na svoje vlastní děti atd. atd. atd.

Samozřejmě. Nemá smysl vinu za naše činy házet na někoho jiného. Samozřejmě. Naši rodiče nám nechtěli ubližovat, dělali vše v dobré víře a nejlépe jak uměli. Samozřejmě. V našem životě nastane chvíle, kdy se musíme rozhodnout, jestli se budeme vymlouvat na minulost anebo poslechneme svoje srdce a půjdeme dál.

Přesto na nás nutnost odpustit na naší cestě dříve nebo později zaručeně vybafne. V životě prostě nastane moment, kdy bez toho nejde jít dál. Má to svou výhodu: Jakmile se začneme zabývat odpuštěním rodičům, začneme se neuvěřitelně posouvat na naší cestě poznání. Poznání sebe sama a díky tomu i světa tam venku.

Vysvětlím to úplně jednoduše

S odpuštěním je to jako v pohádce O šípkové Růžence

Král s královnou (naši rodiče) mají o nás obrovský strach. Bojí se, odstraní všechny trny (a s nimi i krásu růží), postaví velikou zeď , neustále nás hlídají a ještě k tomu nás učí královským způsobům. Přistřihnou nám křídla, zamítnou jakýkoli projev svobody a podmiňují svou lásku: Hodná holčička za zeď nechodí, jí příborem, nevyhrnuje si sukýnku, chová se slušně…

My se pak podle toho chováme celý život, dokud nám to nedojde.

Vzpomeňte si například na situaci, když jste naposledy pustili někoho sednout v autobuse. Udělali jste to proto, že jste si to opravdu, ze srdce přáli? Nebo jste jen s úsměvem, ale automaticky vstali, abyste prokázali, jak jste slušně vychovaní?

Ano, pustit sednout někoho, komu se špatně stojí, je pěkné. Je ale veliký rozdíl, jestli to uděláme, protože si to ze srdce přejeme a udělá nám to radost nebo jen plníme očekávání všech těch cizích lidí okolo.

Zašli jsme tak daleko, že pro pocit druhých lidí učíme „královským způsobům“ i své děti: „Pozdrav! Pusť paní sednout! Poděkuj! Neřvi, rušíš ostatní! Neotravuj pána! Jak to sedíš! Nepředváděj se!“ …. Nebo je „chráníme“ před trny: „Sedni si, spadneš! Nelez tam! Pomalu! Nelítej! Slez dolu! Vylez ven!“

O důvěře

Král s královnou jsou dobří a hodní lidé, jen NEVĚDÍ, jaký vliv na nás dodneška mají, prostě si to NEUVĚDOMUJÍ. A mají strach, nikdo je nenaučil nám důvěřovat. Žijí v tom, že nám musí „přistřihnout křídla“, abychom pasovali do světa tam venku, do systému. Nechápou ještě, že jsme všichni dokonalé bytosti a že systém je živoucí organismus. To SYSTÉM SE PŘIZPŮSOBÍ NÁM, ne naopak. Naši rodiče nechápou, jak moc jejich důvěru potřebujeme.

My máme to obrovské štěstí, že žijeme v době, kdy si to začínáme uvědomovat. Už víme, že jsme vtělené božství, stejně jako naše děti, které je v podstatě potřeba „jen“ bezpodmínečně milovat.

Abychom ustáli ten tlak společnosti a všudypřítomného zastaralého názoru, že je na našich dětech potřeba něco měnit, že je potřeba je vychovávat, usměrňovat a neustále ochraňovat, potřebujeme přestat lpět na důvěře našich rodičů. Musíme přestat potřebovat jejich souhlas a musíme přestat dělat králi či královně cokoli „na vzdory“.  Potřebujeme probudit Šípkovou Růženku.

Kdo probudí Růženku?

Šípková Růženka je náš skrytý potenciál, naše vnitřní síla, naše sebedůvěra. Je tady, je přítomná, jen si dává šlofíčka. Abychom ji probudili, potřebujeme si přiznat, že nám tak blízcí a milovaní lidé, jako naši rodiče, mohli také dělat něco špatně. Že jsou to „jen“ lidé, se svými přednostmi a nedostatky, že spoustu věcí, které víme my, oni prostě nevěděli a nevědomky nás proto „domestikovali“ (ořezali, abychom pasovali do systému).

Otázka je: Kdo probudí Růženku?

Řeknu Vám to: Princ na bílem koni!

A kdo je princ na bílém koni?

To jste přeci Vy!

Pokud jste dočetli až sem, cítíte souznění, zároveň vzrušení a radost, že v tom nejste sami, pak nastal čas tasit meč a prosekat se trnitou, ale krásnou zahradou odpouštění svým rodičům. Prozkoumat temná zákoutí své duše, posvítit si na ně a díky tomu se přestat nechat ovládat na nevědomé úrovni. Nastal čas nechat si znovu narůst křídla, stát se znovu celistvými.

Prozradím Vám, že odpuštění má tři nádherné fáze. Jsou náročné, ale hlavně jsou nádherné.

První fází je přiznat si Bolest

Je důležité přiznat si, že nás něco bolí. Dokud si to nepřiznáme, tak nás bolest ovládá na nevědomé úrovni: Děláme všechno proto, abychom nezůstali sami se sebou, protože pak ta bolest vystrkuje růžky a když je přeci jen vystrčí, zatřeseme hlavou a jdeme rychle zase něco dělat nebo si pustit „telku“, zavolat kámošce… Tím ztrácíme sami sebe v přítomném okamžiku!

Často bolest také banalizujeme. Je těžké si přiznat, že nás něco opravdu TAK bolí, že nám ta máma nebo ten táta tenkrát TOLIK ublížili. Zní to jako něco nepřekonatelného, ale věřte mi, ta bolest, když ji vytáhnete z temného kouta a posvítíte si na ni, URČITĚ nebude tak hrozná, jak to teď vypadá.

Tím, že si přiznáte své pocity a přestanete je zlehčovat a zmenšovat, získáte velikou sílu.

Druhou fází je dovolit si Vztek

Se vztekem a zlostí je to stejné jako s bolestí. Je potřeba si přiznat, že se zlobíme a pořádně se vyvztekat. Zanadávat si, nebát se toho.

Vědomě si třeba postěžovat kámošce nebo partnerovi. Jen je NESMÍRNĚ důležité dodržet jedno pravidlo:  Rodiče by se o našem procesu odpouštění rozhodně neměli dozvědět! Jen by jim to ublížilo, rozvířili bychom energie, které by nám odpuštění dost ztížily nebo, pro určité období, dokonce znemožnily.

Když svým pocitům jako je bolest a zlost věnujeme náležitou pozornost, uznáme jejich velkou důležitost a dovolíme jim, ať se projeví, přijímáme tím svou stinnou stránku. Tím, že vysmejčíme a posvítíme si na temná zákoutí naší mysli, náš stín nás přestane na nevědomé úrovni ovládat a my budeme opět celiství a mnohem spokojenější.

Třetí fází je Smíření

A pak už princ líbá Růženku na ústa. Když se nám podaří opravdu odpustit, dříve nebo později dojdeme až ke Smíření. Smíření je stav mysli, ve kterém vše chápeme a už víme, že vlastně

není a nebylo co odpouštět…

 

Tereza Těšínská
Tereza je zakladatelkou projektu Životerapie. Specializuje se na probouzení Vědomí během každodenního života. Učí mámy, jak opustit svět falešných představ, napojit se na vnitřní vedení. Probouzí prastarou ženskou moudrost. Tak, aby ji mohly předat svým dcerám i synům.

Je, mimo jiné, autorkou online programu Cesta 3 květů odpuštění 3 květy odpuštění a s láskou vede semináře Probuzení vědomé ženy.

Více se o Tereze dozvíte zde >>

Komentáře