Léčení vztahu s matkou

Byla jsem dnes se svou šestiměsíční dcerkou na pravidelné prohlídce u paní doktorky. V čekárně jsem zaslechla rozhovor maminky s její asi čtyřletou holčičkou. Maminka říká: „Přestaň dělat kraviny a celou větou mi odpověz, proč kroutíš tou hlavou?“ Dcerka po chvíli váhání na maminčino naléhání povídá: „Protože někdo bouchá do těch dveří.“ Maminka“ „Ale já jsem nic neslyšela, ty si zase vymýšlíš, viď?“ Holčička odpověděla, že si nevymýšlí, ale maminka situaci uzavřela s tím, že holčička je lhářka.

Ve chvíli, kdy holčička řekla, že kroutí hlavou, protože někdo bouchá do dveří mi došlo, že před chviličkou někdo odcházel z čekárny a opravdu bouchly venkovní dveře. Maminka však mluvila o dveřích od ordinace.

Děti si nikdy nevymýšlí

Já chápu, že nemůžeme být pořád přítomní, vnímaví, absolutně pozorní ke svým dětem. Máme spoustu starostí, na které je důležitější myslet. Ale také vím, jak nesmírně důležité je dětem věřit. Ony si NIKDY nevymýšlí. Proč by to dělaly? Vše co říkají nebo dělají má nějaký hluboký smysl, kterému nemusíme rozumět, ale měli bychom jim důvěřovat. Ať jsou malinké nebo dospívají. Ony nám důvěřují absolutně a když náhodou lžou, mají k tomu své oprávněné důvody.

A jak to vím? Moje maminka mi nedůvěřovala. Vyčítala mi spoustu věcí, které tak nebyly.

Například ve chvíli, kdy se brácha zvedl, že si jde pro něco do kuchyně a já zvolala „Jééé, vezmeš mi taky?“, mi bylo vyčteno, že jsem čekala až se někdo zvedne, protože jsem líná si tam dojít sama. Podobné věci se děly vcelku často. Maminka mi prostě nevěřila, nechránila mě.

Dávala mi vlastně najevo, že jsem zlá, vypočítavá a myslím jen na sebe, že jsem špatným příkladem pro mladšího bráchu.

Malá i dospívající holčička

Co se mi narodila dcerka (mám ještě čtrnáctiletého syna), hodně řeším vztah se svojí mámou. Racionálně maminku chápu, měla to v dětství podobné, snad ještě horší. Ale já se nyní potřebuji zlobit, být smutná a díky tomu v budoucnu snad i odpustit. Proto se teď často stávám svědkem takových situací.

A tak tu sedím jako hromádka neštěstí, jako ta malá i dospívající holčička. Dovoluji si prožívat smutek a potom v představách hladím, objímám a chlácholím své vnitřní dítě, které postupně začíná vesele a divoce tančit mezi květinami. Nejsem vypočítavá, sobecká ani zlá, nelžu. A ve svých skoro čtyřiceti letech se to konečně nesnažím nikomu dokazovat.

Proces odpouštění

Tato příhoda se mi stala určitě proto, že zrovna řeším vztah se svojí maminkou. Ale také mě ponoukla k uvědomění, že odpuštění je mým velkým celoživotním tématem. Odpustit mamince je nejspíše to nejtěžší, co mě v tomto ohledu zatím potkalo, ale odpustit jsem již párkrát dokázala i dřív a pokaždé mi to velice pomohlo a posunulo mě to dál.

Odpustila jsem svému otčímovi, který mě v dětství bil a psychicky týral, také svému otci, který mě „v dobré víře“ často ponižoval, odpustila jsem i sobě, napáchala jsem se na sobě i na druhých nemálo kravin. Nejvíce jsem se ale naučila v procesu odpouštění právě své mamince.

K čistému a opravdovému Odpuštění je potřeba projít několika fázemi, které mohou být bolestivé, těžké a někdy i dlouhé. Ale v každé fázi se můžeme něco naučit, každá nám dodává sílu a učí nás přijímat i dávat lásku, pomáhá nám přijmout sami sebe.

A proto jsem se rozhodla, že Odpuštění přiblížím i vám z teoretické i praktické stránky, abyste vždy měli k dispozici nástroj, jak být ve svém životě zase o něco šťastnější a svobodnější.

Otázky, které vás nejčastěji napadají:

Není lepší se v minulosti nebabrat a nechat ji spát?

Ano, opravdu je lepší minulost příliš nepitvat, nelitovat se, nevymlouvat se například na těžké dětství, ze špatných zkušeností se poučit a jít dál. Nicméně jsou v životě situace, kdy nás minulost sama osloví a dá jasně najevo, že teď je čas a možnost se s minulostí vyrovnat, čas odpouštět. Záleží jen na nás, zda toto volání vyslechneme a poddáme se víru událostí, či setrváme v „jistotách“. Jsme svobodní. Další zavolání na sebe stejně většinou nenechá dlouho čekat :-).

Proč je důležité v životě odpouštět?

Někdo nám ublížil a my si tu křivdu, bolest, zradu, neseme neustále v sobě. Jde s námi kamkoliv se hneme a na nevědomé úrovni ovlivňuje naše chování, naše rozhodování, náš život.

Tu a tam vystrčí růžky, ale bolí nás to tolik, že vzpomínku zaženeme a jdeme dál nebo o celé věci neustále mluvíme, probíráme ji odshora odspoda, chceme ji neustále řešit, ale nedokážeme ji vyřešit.

Ten, kdo nám ublížil, tu tíhu nenese. Ať už si o něm myslíme nebo o něm prohlašujeme, že je zlý, sobecký, podlý, jakýkoli, tu tíhu neseme jen my a je to tak správně.

V devětadevadesáti procentech případů nám ten „zlý zloun“ ublížit vlastně nechtěl, jen to prostě neuměl nebo nemohl jinak.

V procesu odpouštění vlastně ani ten „zlý zloun“ nemusí osobně figurovat. Je to především práce a poznávání sebe sama. Znovu věci řešit, vyčítat případně informovat „zlého zlouna“ o našem odpouštění může být kontraproduktivní. Většinou to jen rozvíří minulost a vede k dalším hádkám, protože, jak už jsme si říkali, „zlý zloun“ ubližovat nechtěl, jen se neuměl nebo nemohl chovat jinak a každého bolí, když je osočován ze „zlounství“.

Pro koho je nejdůležitější odpuštění?

1. Odpustit je důležité hlavně pro nás. Odpuštění nás osvobodí. Když doopravdy odpustíme, cítíme se jako po koupeli v průzračné tůni s chladnou křišťálově čistou vodou.

2. A pokud dokážeme odpustit, je to velice důležité také pro naše děti. Jsme svobodnější, průzračnější, naše mysl nás nezahlcuje haldou nepodstatných věcí, kterými zakrývá bolest. Můžeme být přítomnější a vnímavější ke svým dětem.

3. A pokud se nám podaří doopravdy odpustit našim rodičům, léčí se tím celé rodové linie. Jak do minulosti, tak do budoucna. Pochopíme koloběh toho, co ublížilo našim rodičům a způsobilo bolest nám, vstoupíme do středu tohoto koloběhu a pročistíme ho.

Naše děti nás za to budou učit bezpodmínečné lásce, čistotě a radosti.

A jak tedy vlastně odpouštět?

V procesu odpouštění je třeba projít třemi fázemi.

1. Fáze sebelítosti

Dovolit si prožít a procítit bolest, smutek, dovolit si plakat, je to taková fáze sebelítosti, ale je velice důležitá

2. Fáze zloby

Dovolit si se zlobit. Jistě, víme, že „zlý zloun“ nám ublížil či ubližoval nevědomě, neuměl či nemohl se zachovat jinak, ale to je v této fázi vedlejší. Potřebujeme se na něj zlobit, potřebujeme se zlobit mocně, potřebujeme si to dovolit. Nemusíme o tom ale dotyčnou osobu informovat a neublížíme tak zbytečně více jí ani sobě.

3. Fáze očištění a lásky

Zde se zbavujeme moci, kterou nad námi „zlý zloun“ měl a necháváme vše prostoupit láskou, bolestivé situace i naše zlobení. Odpuštění pak většinou přijde samo, nečekaně a tím intenzivněji

Jelikož sama dobře vím, jak je Odpuštění přínosné, léčivé a osvobozující ve všech svých fázích, napsala jsem pro Vás eBook 3 květy odpuštění.

Více informací najdete zde>>

Cesta k Odpuštění je vaše, kolik je na světě lidí, tolik je cest. Dopřávejte si hodně lásky a porozumění. Chyťte svůj život do svých rukou a hýčkejte si ho každý den.

Přeji Vám šťastnou cestu